fbpx
Život

Angažovaný natěšený to be tatínek

Nedávno jsem v jedné diskusi nabízel těhotné ženě poptávající těhotenskou masáž možnost, že na kurzu nebo v rámci konzultací naučíme jejího muže se o ní po této stránce postarat. Z celé diskuse vybírám to, co mě přimělo k zamyšlení a napsání článku. Odpověď na mou nabídku zněla nějak takhle:

“Děkuji, ale partner na tohle není, promasíruje mi záda jen když to jinak nejde a většinou to dost bolí, masíruje silou. On není takový ten angažovaný natěšený to be tatínek.”

Zaujalo mě hlavně označení „angažovaný natěšený to be tatínek“. Z vlastní zkušenosti přece vím, že žádný učený z nebe nespadl, a stejně jako vše ostatní i masírovat je potřeba se naučit. A to může být pro partnery velká škola komunikace a vzájemného vnímání. Je třeba mluvit o intenzitě i druhu doteku a postupně společně vše vyladit. Ale je mi jasné, že dotyk není cesta pro každého.

Vrátím se tedy zpátky k tomu ANTB tatínkovi. Nevěděl jsem, co si pod tím pojmem představit. Navíc jsem v tom označení vnímal hanlivý nádech a to mě zaujalo. Ptal jsem se tedy dál a trochu jsem si rozšířil obzory.

Definice

ANTB tatínek je hladič a mluvič na břicho, který chodí na ultrazvuková vyšetření, aby miminko viděl, řeší, co žena jí, co dělá atd. s ohledem na dítě. Má načtené články, knihy a chce chodit dobrovolně na workshopy.

„Kruci, většinu z toho jsem dělal, co je na tom špatného?”

Jak je to v naší společnosti běžné?

Většina českých mužů se svými ženami na těhotenská vyšetření nechodí a o ženu a dítě se až do porodu příliš nezajímají a nestarají. To je považováno za normu a jiný přístup je často vnímán jako divný. Je to pravděpodobně dáno dříve šířenými informacemi a to i ze strany lékařů, že dítě v děloze v podstatě nevnímá a není tak důležité, co se kolem něj děje. Navíc péče o děti a záležitosti týkající se těhotenství a porodu byly považovány za ženské. Zaběhlé zvyklosti se těžko mění a to i přesto, že nemají žádné reálné opodstatnění a máme k dispozici informace dokládající pravý opak.

„Dokud se mimčo nenarodí, tak ho prostě neřeší.“

Co a proč by měl tatínek dělat a co naopak není třeba dělat?

V definici je zmíněno hlazení a mluvení na břicho, chození na vyšetření, studování knih a chození na workshopy.

Zásadní je si uvědomit dvě věci. První je, že miminko vnímá už v děloze řadu podnětů, které se mu ukládají do paměti a s blížícím se porodem jejich množství narůstá. Poutavě a přitom vědecky podloženě o tom píše psycholog David Chamberlain. Těla maminky a miminka jsou neustále spojena prostřednictvím placenty. To mimo jiné znamená, že miminko prožívá vše s maminkou a od toho by se mělo odvíjet vše ostatní.

Ať bude tatínek dělat cokoliv mějme na paměti, že miminko to vnímá a vnímá i pocity maminky.

Ať bude tatínek i maminka dělat cokoliv měli by vědět, proč to dělají. Kolik energie tomu věnují a co jim to přinese. Pokud cokoliv děláme automaticky nebo proto, že se to tak dělá, je třeba být na pozoru.

Když jdu k lékaři na vyšetření, chci vědět co bude zjišťovat a co je možné na základě výsledků udělat a případně řešit. Pokud žena cítí, že přítomnost jejího muže pro ni bude přínosem, stojí jeho přítomnost za to. Na ultrazvukovém vyšetření pro nás nebylo důležité zjištění pohlaví a pro mě ani to, abych viděl obraz miminka, naopak nás ve 30. týdnu těhotenství zajímala poloha placenty. Vynechali jsme i genetická vyšetření. Proč? Položili jsme si otázku k čemu nám bude znát pohlaví miminka nebo to, když budeme vědět, že naše miminko má nějakou pravděpodobnost na genetickou vadu a jak je možné dál s těmito informacemi pracovat

Předpokládám také, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a pokud nemá jednoznačné vnitřní vedení, potřebuje získat informace. K tomu slouží knihy a workshopy. Na druhou stranu jde v případě těhotenství zejména o ženu a její tělo. Jako milující a respektující partner bych se měl vzdělávat a mohu svou ženu inspirovat, ale konečné rozhodnutí je vždy na ní.

Komunikace s miminkem

Proč hladit břicho a mluvit na něj? Víme, že miminko vnímá, a proto je dotek i hlas forma komunikace s ním. Pokud je mužův dotek a obsah sdělení příjemný mamince, vznikají v jejím těle hormony a jim podobné látky (oxytocin, endorfiny apod.) a ty se dostávají k miminku. Miminko vnímá zdroj těchto pocitů, kterými je tatínek a tak si vytváří vztah s dítětem. O tom proč a jak masírovat v těhotenství maminku je např. víkendový prožitkový kurz Jsme těhotní. Důvodů k tomu najít si na maminku a miminko čas je opravdu hodně.

Vědomý přístup k rodičovství

Pokud máme nějaký názor, je vždy dobré podívat se na něj s odstupem a bez emocí. Můžeme tak zjistit odkud se vzal a na čem je založený. V tom spočívá vědomý přístup k životu a rodičovství, který se snažíme v rámci našich aktivit předávat. Neexistuje jedna správná cesta pro všechny a ani pro všechna těhotenství a děti jednoho páru. Život je cesta a neustálý rozvoj. 

Rád si rozšiřuji vnímání světa zkoumáním jiných kultur. Je jedno jestli těch, které považujeme za “civilizované”, nebo těch domorodých. Rozdílnosti ukazují, že existuje více možných cest. Je zajímavé se také podívat na prostředí, hodnoty a cíle dané společnosti, které často rozdílnosti vysvětlí.  Zároveň lze většinou vypozorovat i nějakou shodu nebo podobnost a tam hledám podstatu.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly? 

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci, doporučíte nás někomu z vašeho okolí nebo nejsou-li pro vás témata aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat příspěvek.

Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.
Život

Poslední Mohykán

Nevím, kdy naposledy vydechl. Jestli před hodinou nebo pěti. Brzký telefonát od táty byl předzvěstí toho, co viselo týden ve vzduchu. Umřel mi dědeček.

Stárnutí

V posledních třech měsících se děda začal svévolně počůrávat a pokakávat. To byla jediná nepříjemná věc, která ne něj házela nádech něčeho nečistého. Jinak byl bystrý, milý, došel se do kuchyně naobědvat, přišel si k plotu popovídat. Nicméně už bylo patrné, že letošní léto nezahájí plaveckou sezónu v bazénu a že se k nám do domečku nepodívá. S postupujícími týdny okem nepostřehnuté proměny přicházely. Třeba si už nesedal k počítači. „Už jej nezapínám, řekl“. Nesedával si ani venku na terásku a neslunil se na sluníčku. Nerozesadil si maliny, nejel si nakoupit. Přesto, když jsme se viděli nebo jsme spolu telefonovali, vždy byl bystrý, radostný a byl prvním gratulantem co se narozenin a svátků týče. O sobě mluvit nechtěl. Byl smutný z toho, že pomalu přestává ovládat své tělo, že je nemocný, má bolesti a že nemá kolem sebe tak často nejbližší, jak by si přál. Možná je to celý rok, co říkal, že chce umřít a že stojí za prd, jak mu tělo neslouží. Nikdy si ale nenaříkal příliš nahlas. To nebyl dědův styl. Přestože měl rakovinu prostaty a silné bolesti, nikdy si nevzal žádný lék. Byl to držák. Letos v létě by mu bylo krásných 89 let.

Dědovo stárnutí mě vrátilo po několika letech zase k zamyšlení se nad smrtí a nad tím, jak bych chtěla, aby proběhl můj obřad loučení. Vedlo mě k úvahám, jak to má asi děda? Co je pravdy na jeho sdělení, že chce umřít? A je-li to opravdu jeho niterné přání, jak mu pomoci jej vyplnit?   

Proměna ze dne na den

Žijeme daleko od rodiny. Bohudík, bohužel. Vše má své pro a proti. Plánuji přijet do Prahy za rodinou v čase mých narozenin, abychom všichni po delší době strávili pár dní společně. Děda se ale najednou proměnil ze dne na den. Jeden den chodil a povídal a den na to leží v posteli a příliš nekomunikuje. Ve vzduchu visí tedy i otázka, jak dlouho bude děda ještě mezi námi pozemšťany, a tak mi plánování dne odjezdu nikterak nejde. Doma je neustále co dělat, práci v Praze máme naplánovanou za 14 dní, kojím, mí rodiče chtějí být s vnoučaty. Kdy mám odjet? Jak dlouho zůstanu? Co všechno potřebuji zabalit? Mohu odjet až zítra nebo bude už pozdě a nestihnu si s dědou nic říci? Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.

Děda pomalu odchází a já s ním trávím poslední dny jeho života

Věci se poskládaly tak, že odjíždím s dětmi do Prahy. Rodiče nám nabídli, že stráví čas s holkami do doby naší plánované cesty do Prahy. Najednou ke mně přišel impulz jasného plánu, a tak jsem zabalila vše potřebné a vyjely jsme.

Mile mě překvapilo, že jsem při setkání nevnímala dědu jako umírajícího. Nebyla jsem ze setkání zaskočená. Ano, bylo zřejmé, že proměna je obrovská od poslední návštěvy, ale měla jsem z dědy radost. Vnímal, poznal mě, sledoval mě pohledem a řekl slovo nebo dvě. Prostě žil a vnímal. Uhh. Spadl mi kámen ze srdce. Spatříme se pohledem, víme o sobě, dotýkáme se a já mám příležitost se s dědou opravdu rozloučit. „Jak se mám ale rozloučit, když jsi stále dědo živ“, běží mi hlavou a slova o rozloučení mi nejdou vyslovit. A tak se neloučím. Jen s ním jsem, plně přítomná, přijímající vše co přichází a milující.

Několikrát za den za dědou zajdu. Pozdravím ho, sednu si k němu, hladím jeho ruku a čelo. To, co v tu chvíli chci sdělit, je, že jsem s ním, že jej mám ráda, že je báječný a statečný. Jsem zde vlastně proto, aby věděl, že ho mám ráda, pomohla jsem s péčí o něj a rozpustila jeho nepohodlí, strach, stud, co já vím. Vnitřně cítím, že bych mohla u dědy sedět celé dny. Je mi vedle něj dobře. Ale tři děti, mé unavené tělo a určité představy a plány mě zaměstnávají i jinými činnostmi. Pár dní je děda na tom stejně a události se odehrály tak, že chci na pár dní odjet s jedním dítkem k nám domů. Potřebuji prostor, odpočinek, a tak za pár hodin odjedu s Kájou za Davidem do domečku.

Loučení

Jdu zase za dědou a hlavou mi probleskne myšlenka, jestli je to poslední shledání nebo bude ještě nějaké. Beru s sebou Kájíka. Děda ho má moc rád a vím, že mu udělá radost na něj pohledět. Kája mi vydrží sedět na klíně jen krátkou chvíli, koukne na dědu a utíká si ven hrát. Povídám dědovi, že na pár dní odjíždím zalít si zahrádku, něco si natrhat, odpočinout si a že za pár dní přijedu, na mé narozeniny. Hladím jej ve vlasech, držím za ruku, hledím mu do očí, říkám mu, že jej mám ráda, že je statečný a pláču. Nikdo z nás neví kdy. Nechci, neumím předpovídat smrt, a tak se loučím s tím, že se těším někdy a někde na viděnou. Děda vnímá. Určitě by mi řekl: „Ale jdi ty, nebreč mi tady. Už jsem starý, netruchli pro mě, to je život. Ať už umřu a mám to za sebou“. Ale nemůže to říci, nejde mu to. Jen pokývá občas hlavou, podívá se na mě a řekne jo. Přeci jenom skrze chrapot řekl, co mu přišlo důležité: „Ať se vám daří!“ Pokývám hlavou, pláču a s vděčností za společné okamžiky odcházím. Rozloučili jsme se a já odjíždím s Kájou domů. Děda nám v našich aktivitách fandil a byl rád, že skrze nás ožívají zvyklosti jeho generace.

Odcházím

Dnes za jasné noci se hodinové ručičky zastavily, srdce přestalo tlouci a tělo zchladlo. Rozhodl se odejít. Děda umřel den před mými narozeninami, den před naší cestou do Prahy. Odešel a s sebou si odnesl i jedno velké rodinné tajemství.

Bolestná zpráva mě zasáhla. Odešel člověk, kterého mám moc ráda a kterému jsem za nesčetně věcí vděčná. Odcházím se s úmrtím dědy vypořádat do přilehlých luk. S vnitřní rozmluvou, potřebným časem a v harmonii s živly přírody přichází smíření. Kráčím po luční cestičce zpátky domů a zpívám píseň:

„There comes a time when we heed a certain call
(Přichází čas, ve kterém si všimneme určitého volání)

When the world must come together as one
(Kdy svět musí spolupracovat jako celek)

There are people dying
(Tady umírají lidé)

and its time to lend a hand to life….
(Je čas propůjčit ruku životu…)”

Zaplavil mě vnitřní klid, i když rána je stále bolestivá. Jsem vděčná, že nás život připravil pozvolna na odchod dědečka, že zemřel ve své posteli, v blízkosti a péči svých nejmilejších. Kolo života se pootočilo o jedno políčko.

Mám tě ráda dědečku, děkuji ti za vše a těším se zase někdy na setkání. Sklápím víko od počítače a unavená se nechávám unášet životem dál.  

S láskou a úctou k přirozeným procesům našich těl, Gabriela a David Kovářovi

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly? 

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci, doporučíte nás někomu z vašeho okolí nebo nejsou-li pro vás témata aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Život

Rovnováha v životě muže – táty

Tenhle článek najdete na blogu našeho kamaráda Tomáše Hovorky

Když mi dal Tomáš možnost přispět do jeho blogu, který je podle mě dost vtipný, ale přitom hluboký, byla to docela výzva. Přeci jen článek na téma vědomého přístupu k rodičovství z pohledu přípravy na početí, společného prožívání těhotenství nebo přirozeného a třeba i domácího porodu se mi tam moc nehodil. Když už jsem to chtěl téměř odmítnout přišla inspirace v podobě textového zpracování tématu webináře, který jsem vedl v rámci online festivalu Světový týden respektu k porodu a proběhne i na živo na podzim na stejném festivalu v netradičním termínu.

Článek si můžete přečíst tady.

A kdybyste chtěli na tématu rovnováhy nebo harmonie ve svém životě pracovat osobně, ozvěte se nebo využijte náš online program.

Líbí se vám video? Má podle vás smysl, aby podobná videa vznikala?
Podpořit jejich vznik můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednáte se na konzultaci nebo není-li pro vás jejich téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Nevědomé programování nejen v pohádkách

Proč se zabývat nevědomými programy?

Ony zkrátka ovlivňují 95% dění v našem životě. Skrze jejich filtr mimo jiné vnímáme realitu našeho života a dokud si je neuvědomujeme můžeme mít pocit, že náš život ovládá někdo jiný. Zatímco, když si je začneme uvědomovat, dění v našem životě získá objasnění. Rázem máme možnost vzít vlastní život do vlastních rukou.

A když bez náležité pozornosti čteme, posloucháme nebo sledujeme příběhy, seriály filmy nebo i zprávy do našeho nevědomí se dostávají nové programy nebo se utvrzují ty původní.

Jaké nevědomé programy si s sebou neseme? Odpověď najdeme ve svém životě a v něm se opakujících vzorcích.

Líbí se vám video? Má podle vás smysl, aby podobná videa vznikala?
Podpořit jejich vznik můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednáte se na konzultaci nebo není-li pro vás jejich téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Veselé Velikonoce viru navzdory

Kde se vzal nápad video natočit a jak vznikalo?

Už řadu let si Velikonoce zpestřujeme vlastnoručně upletenou pomlázkou, doma udělaným mazancem a postupně s tím, jak nám rostou děti, přidáváme i další tradiční činnosti. Letos to mělo být všechno jinak, bez koledy a návštěv.

Poprvé se nám ale také podařilo získat na pomlázku opravdu dlouhé pruty. Dřív to nebylo nijak důležité a tak, když jsem vyrážel na proutí bylo už rozebrané šlo mi spíš o symboliku. Letos jsem vše opět nechal na poslední chvíli, ale našel jsem pořádné pruty a v pondělí ráno, když jsem pomlázku dopletl, napadlo mě, že je vlastně karanténní (splňující požadavek na bezpečnou vzdálenost). Pak se objevilo ještě pár rekvizit a nápad na video byl na světě. Žádné velké přípravy ani nacvičování a všechny nás to bavilo 🙂

Líbí se vám článek? Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Co by mohl COVID-19 přinést do českého porodnictví?

Stejně jako se nastalé situaci přizpůsobuje školství nebo kancelářské profese, mohlo by logicky a smysluplně zareagovat i porodnictví. Jak? Věřím, že obdobně jako ve výše zmíněných případech, tvůrčím způsobem, který podpoří naši svobodu a zodpovědnost. Ano, samozřejmě to není cesta pro každého, ale my také nenavrhujeme brát stávající model těm, kdo o něj stojí.

Jak to vypadá nyní?

Pokusíme se popsat klasickou péči o těhotnou ženu tak, jak jsme ji zažili. Nejdříve žena dochází ke svému gynekologovi, kde v čekárně běžně, a to přesto že je objednaná, stráví nejméně několik desítek minut a potká řadu nejen těhotných žen. Do porodnice si zajde na velké screeningy a zároveň se tam i přihlásí k porodu. V lepším případě se žena zúčastní také předporodního kurzu v porodnici, který ale ženu ve většině případů nepřipravuje na přirozený porod bez medicínských zásahů, ale na porod vedený v duchu postupů zavedených ve zvolené porodnici. K porodu přijede žena často i se svým mužem do porodnice. Tam se setkají se sestrou na příjmu a vyplňují nemocniční formuláře, což je třeba, protože přicházející ženu v porodnici v podstatě neznají a je potřeba o ní a jejím stavu něco zjistit. Následuje přidělení pokoje, případně rovnou porodního pokoje nebo sálu, kde se rodina setkává s další sestrou (někdy i vystudovanou porodní asistentkou). Následují setkání s porodní asistentkou, porodníkem a neonatologem při porodu. Do toho se může nedej bože vyměnit směna, čímž se počet kontaktů ještě zvýší. Následuje pobyt na oddělení šestinedělí, kde jsou žena i miminko v kontaktu se spoustou dalších lidí. Asi to ani nespočítáme, ke kolika kontaktům dojde. A vhodné podmínky pro přirozený porod v tom propracovaném systému hledáme jen těžko.

V souvislosti s výskytem viru COVID-19 a snahou o omezení jeho šíření, došlo k zákazu přítomnosti otce u porodu, rodící ženy mají roušky, děti jsou jim často hned po porodu odebírány a dezinfikovány… To vše je zdůvodňováno zejména ochranou zdravotníků, případně, dalších žen a dětí na odděleních šestinedělí.

Co by nám dávalo smysl?

Aby nedocházelo k šíření nákazy, je potřeba omezit kontakt s dalšími lidmi na minimum. Na tom se asi shodneme. Věřím, že se se všemi shodneme i na tom, že za normálních okolností je porod přirozený proces a ženské tělo i miminko v děloze, jsou vybaveny na to ho zvládnout. Taková může být naprostá většina všech porodů. Co k tomu žena a miminko potřebují je teplo, ticho, temno, klid a pocity bezpečí, důvěry a soukromí. Část z těchto podmínek zajistíme samotným prostředím a zvoleným doprovodem, a další část přípravou na porod.

Na prostředí porodnic se v posledních letech udělalo hodně práce, a to je skvělé, ale přesto by pro řadu žen byly vhodnější i další možnosti jako porodní domy, případně asistovaný domácí porod, ale to teď nechme stranou.

Hodil by se nám tedy odborník na přirozený průběh těhotenství a porodu… Ale kde ho vzít? Není to náhodou odbornost komunitní porodní asistentky? Ano, jsou to ženy, které jsou schopné při fyziologickém průběhu těhotenství a porodu samy, respektive se svou zálohou, zajistit kompletní péči o těhotnou ženu a její dítě od potvrzení těhotenství až po předání do péče dětské lékařky. Vědí, jak přirozeně těhotenství a porod probíhají, ale zároveň umějí rozpoznat, když to tak není a v ten moment předávají ženu do péče gynekologa, porodníka nebo jiného specialisty na patologie. Počítejte se mnou. Jedna, (dva) a k tomu možná návštěva gynekologa pro potvrzení těhotenství a velké screeningy v porodnici. Komunitní porodní asistentka vede veškerou dokumentaci těhotné ženy a pokud má možnost vést v porodnici porod není třeba vyplňovat při příjmu žádné formuláře. Rodící žena je s ní v kontaktu již několik hodin před příjezdem do porodnice a za dobu těhotenství se s celou rodinou seznámila natolik, že do ní téměř patří a není tak třeba žádné mimořádné zjišťování informací při příjezdu do porodnice. S tatínkem je v kontaktu po celou dobu těhotenství, takže u porodu jí rozhodně vadit nebude a pokud jí nenakazil dříve, tak u porodu jí ani nenakazí. U fyziologického porodu rozhoduje rodící žena o tom, kdo bude jejímu porodu přítomný. Personál porodnice může samozřejmě svojí přítomnost za určitých podmínek odmítnout. Pokud porod neprobíhá fyziologicky a pro jeho zdárný průběh je třeba zapojení většího množství zdravotníků, je určité omezení rodící ženy, po vzájemném odsouhlasení postupu, na místě.

Abychom nezapomněli na tu skutečnou přípravou na přirozený porod. Je dobře, když žena a dokonce i její partner vědí, co je při přirozeném porodu čeká. A kvalitním předporodním kurzem je možné, i když ne ideální, si projít online. Například v podobě kurzu Těhotenství v klidu uznávané porodní asistentky Ivany Königsmarkové a jejích hostů. Kdo se bude snažit najde i další možnosti. Věříme i tomu, že kdyby o zpřístupnění kurzu stály zdravotní pojišťovny, bylo by možné domluvit velice výhodné podmínky.

A co po porodu? Už jste slyšeli o možnosti ambulatního porodu? Z nemocnice, je v případě, že jsou maminka i miminko v pořádku a doma je vše nachystáno na jejich návrat, možné odejít už několik hodin po porodu. Všichni si odpočinou na porodním pokoji a místo na oddělení šestinedělí se přesunou domů. Ano, šéfové porodnic o této možnosti neradi mluví, protože přijdou o podstatnou část úhrady od zdravotní pojišťovny, ale to je přeci jen otázka nastavení úhrad. Reálně je pobyt na oddělení šestinedělí nejen z naší zkušenosti spíš na škodu. Nemocniční strava nijak nepodporuje rychlé nabrání sil po porodu a střídající se směny sester, které nemají informace odpovídající aktuálním postupům, a občas chrlí na ženy i protichůdné pokyny, vytvářejí u nepřipravených maminek spíš chaos, než že by jim pomáhaly novou situaci zvládnout.

Co už funguje?

Na vzniklou situaci zareagovala například UNIPA (Unie porodních asistentek) zřízením podpůrné linky pro těhotné a rodiče.

Zamyslí se nad tím někdo?

Změna celého systému péče je běh na delší trať, ale kvalita, kterou jí můžeme do našich životů přinést za to stojí a navíc je docela možné, že se nějaká epidemie objeví i v budoucnu a my můžeme být připraveni.

Ostatní návrhy jsou už ale proveditelné téměř okamžitě.
Začít těhotným ženám nabízet online předporodní přípravu a podporovat ji i finančně je možné hned.
Omezit množství personálu porodnic zapojeného do kontaktu s rodící ženou a dítětem je také možné hned. Nemocnice mohou vytvořit online formuláře, které žena, její partner nebo jiný doprovod vyplní cestou do porodnice v chytrém telefonu. Na přirozený porod připravené ženy může dohlížet jedna porodní asistentka (asistentka asistuje ženě ne lékaři, jak by se mohlo zdát). Dovolit komunitním porodním asistentkám, aby dohlížely u svých klientek na porod v porodnicích i bez smlouvy nebo s nimi smlouvy urychleně uzavřít. A je možné minimálně informovat rodící ženy o možnosti ambulantního porodu, jeho výhodách a nevýhodách a přípravě domova na brzký návrat po porodu.

Co s textem uděláme? Odešleme ho ministru zdravotnictví a všem ředitelům zdravotních pojišťoven, nejlépe přes datové schránky. A pokud s textem a navrhovaným postupem souzníte, udělejte to také.
Posílat ho ombudsmanovi, který hájí zájmy těch, kteří ho jmenovali místo zájmů občanů asi nemá smysl, ale stejně to uděláme.

S láskou a úctou k přirozeným procesům našich těl, Gabriela a David Kovářovi

Život

Porod je maturitou ženství a možná i mužství

Zdroj: Facebook / Adam Vojtěch

Vím, že jako muž do toho asi nemám co mluvit, ale občas může pohled zvenčí pomoci k pochopení něčeho, co je zřejmé, ale přesto neviděno. Proč tohle přirovnání? Většina z nás si maturitou prošla. Je to jedna z mála iniciačních zkoušek, které v naší společnosti přetrvaly. I když se její podoba výrazně proměnila, a mám neskonalý obdiv k těm, kdo jí skládali za první republiky, je to stále zkouška. Určitý moment v našem životě, před kterým máme respekt. A význam a původ slova maturita? Napoví nám wikipedie, abychom se nechali strhnout vlastními vzpomínkami a tím, co ze zkoušky dospělosti a zralosti udělala naše společnost.  A to je porod také nebo ne?

K maturitě jdeme, protože chceme nebo ne?

Většinou je otázka studia věcí našeho rozhodnutí a to jestli a jak ho zakončíme také. A nebo jsme k němu dotlačeni, rodinou, společností …
S rodičovstvím, je to stejné. Dělalo vám studium na střední nebo i vysoké škole, ke kterému jste byli dotlačeni, radost? A teď považte, že tyhle pocity přenášíte na své dítě, pokud rozhodnutí stát se rodičem nejde z vás.

Maturita je završením určitého životního období, třešničkou na dortu nebo ne?

Maturita je završením našeho studia na gymnásiu, střední odborné škole nebo učilišti. Pokud jsme si dobře vybrali a studium nás bavilo, je maturita něčím, na co se v skrytu duše těšíme. Po ní totiž budeme konečně moci uplatnit nabyté znalosti a dovednosti v dalším životě. Jak jí vnímáme, pokud jsme studium protrpěli?
Stejně tak je porod završením určitého období našeho partnerského vztahu. Období, ve kterém jsme se s partnerem seznámili, vzájemně poznávali a postupně dospívali k rozhodnutí stát se rodiči. Prošli jsme zkouškou milostného aktu a devět měsíců jsme hýčkali vznikající život. Co když jsme si ale nevybrali dobře, odflákli vzájemné poznávání, společně jsme se nerozhodli stát se rodiči?

Na maturitu se připravujeme nebo ne?

I když jsme si jistí tím, že maturitu složíme, většinou se na ní připravujeme, chceme dosáhnout co nejlepšího výsledku, ať už to pro nás znamená cokoliv. Každý máme svůj způsob a intenzitu přípravy, ale asi jen málokdo si je výsledkem tak jistý, že by se vůbec nepřipravoval. Když přípravu podceníme nebo přijmeme způsob přípravy někoho jiného, nemusíme být s výsledkem spokojeni. A že způsobů, jak se na maturitu připravovat je opravdu spousta. Kolik z nás si vzalo prostor pro to, aby si v klidu vybralo ten nejlepší způsob pro sebe a vytvořilo si představu ideálního průběhu maturity? Je pro vás lepší připravovat se průběžně nebo vše honit na poslední chvíli, sám nebo ve skupině, čtením, poslechem, prohlížením obrázků, praktickým tvořením? Napadlo vás, že byste u maturity podváděli nebo, že by bylo fajn, mít u ní kamarádku?
A porod? Máte svojí, opravdu svojí, představu ideálního průběhu? Našli jste si pro sebe ten nejlepší způsob, jak se na porod připravovat a připravit? Máte na přípravu dostatek času a energie (ať už v jakékoliv formě)? Na podvádění bych u porodu nevsázel, i když moderní medicína nabízí mnoho možností, ale mít u porodu podporu a nebýt na to sama, to je věc! A tady se porod, ale vlastně už celá příprava na početí a období těhotenství, může stát maturitou i pro muže. Dokáže být své ženě a dítěti v tomto období potřebnou oporou, zajistit jim podmínky pro potřebnou přípravu, odstínit tlak rodiny, okolí a společnosti, dát jim prostor a nepřenášet na ně vlastní strachy a zranění z minulosti? To bych označil za první, osobní, maturitu mužství spojenou s porodem. Jaká může být role muže v těhotenství a při porodu si můžete přečíst zde.

Maturita je společenskou iniciací, zatímco porod je iniciací přirozenou

Maturitu jsme si jako společnost vymysleli. Určujeme tedy pravidla, za jakých probíhá a je tak možné s tímto procesem do značné míry „čarovat“ a to téměř bez následků. Samozřejmě, že pokud dostane odbornou maturitu někdo, kdo svou odbornost neovládá, může to být průšvih, ale praxe v tom snad většinou zabrání.
Porod je však iniciací naprosto přirozenou a to bychom měli jako lidé respektovat. Má své zákonitosti a pokud se rozhodneme „čarovat“ nebude to bez následků. Věřte tomu, že pokud můžete číst tyto řádky, musely ve vaší rodové linii přirozeně porodit stovky žen. Řada z nich přirozeně, bez zásahů, a další spousta z nich navzdory společenským zásahům. Vaše tělo tuto schopnost neztratilo, nezapomnělo. Může být zastřena řadou informací, které se k vám z vašeho okolí dostávají, ale stále tam je. Pokud jste vy i vaše miminko zdraví, pečujete o sebe, nasloucháte svému tělu a na svůj ideální porod se společně, nejlépe i se svým partnerem, připravujete, není důvod k tomu, abyste ho nezažili. Důležité je, ale na své představě nelpět. Život někdy přináší nečekaná rozuzlení a lpění může vše zbytečně zkomplikovat.
Abyste mě nechápali špatně, mám velkou úctu v to, co dokáže moderní zdravotnictví a i v případě porodů má své místo, ale bohužel v mnohem menší míře než je dnes běžné. Důvodem je podle mě i naše nedostatečná příprava. Velkou část takzvaných komplikací při porodu způsobuje to, že v porodnicích není respektován přirozený proces porodu a jeho zákonitosti. A tady vnímám druhou potenciální, obecnou, maturitu mužství. Přestaneme ženám upírat právo na jejich maturitu, zrození pravého ženství, a vrátíme proces porodu do jejich těl a rukou? Oprostíme se od našich strachů a potřeby vše řídit a kontrolovat? Tak totiž dnes vypadá porod a ačkoliv se na něm podílejí i ženy, většinou nemají díky vzdělání a prostředí, ve kterém působí, kontakt se svou pravou podstatou a tak nevnímají, že se jedná o mužskou cestu. A věřte tomu, že být přítomen tomu, jak připravená žena skládá svou maturitu ženství, je nezapomenutelný, a troufám říci dokonce božský, zážitek. O tom, jaké podmínky jsou pro porod vhodné, si můžete přečíst v tomto článku.
Ke změně k lepšímu může přispět každý z nás, svou zodpovědnou přípravou. Můžete také podpořit vznik porodních domů a smysluplné znění zákona o porodní asistenci.

A maturita ženství? Ta podle mě spočívá v tom, jestli si ženy dokáží v dnešní společnosti najít a ustát “svůj” porod.

A jakou jsem měl maturitu?

Přesně takovou, jak jsem si ji v hlavně nastavil. Mohl jsem si vybrat tři ze čtyř maturitních předmětů. Zvolil jsem si Zeměpis a dva cizí jazyky. Na tyhle předměty jsem se připravoval uvolněně přesně tak, jak jsem cítil, že je potřeba. A výsledek? Třikrát výborně, ale hlavně tři výkony jaké jsem dosud nepředvedl. Zejména „profesorky“ (tak se učitelkám na gymnásiu říká) cizích jazyků byly unešeny mými výkony. Tak dobře jsem dosud Anglicky ani Německy nemluvil.
Český jazyk, na nějž jsem se připravoval nejusilovněji, a vlastně také trochu po svém, byl utrpením. Začalo to již písemnou částí, ve které jsem nezklamal, ale ani nezazářil. Zadané téma ani forma mi úplně nesedly, ale popasoval jsem se s nimi se ctí a mohl jsem na „Vyznamenání“ (průměr do 1,5 s nejhorší známkou za 2) stále dosáhnout. Jenže pro ústní část bylo mou nejsilnější myšlenkou: „Hlavně nedostat Husa nebo Komenského!“ A co byste řekli, že jsem si vytáhl? Husa a jeho současníky! A samozřejmě jsem je zamotal dohromady s těmi Komenského :-D. Byl jsem rád za známku dobře a poloviční naplnění mého předsevzetí dosáhnout u maturity na Vyznamenání, průměrově to totiž vyšlo.

A naše porody?

Ten první proběhl, s naším mírným odporem, v režii systému. Zbytečná vyšetření a hospitalizace zakončené plánovaným císařským řezem v „nejvěhlasnějším“ centru péče o matku a dítě v zemi. Plánovaný císařský řez je, řekl bych, v našich porodnicích nejoblíbenější způsob porodu. Porodnice za něj obdrží na účet nejvyšší částku a vše je krásně „pod kontrolou.“ Má žena, až na jizvy po císařském řezu, které nepovažuji za zanedbatelné zranění, i děti byly fyzicky v pořádku. Přesto jsme se s následky standardní porodní péče vyrovnávali následující dva roky. Nezvládli jsme kojit a Gabča si hledala cestu k dětem i mateřství a ženství jako takovému až do dalšího porodu. Typické pro toto období bylo i to, že ačkoliv jsme peníze měli, neinvestovali jsme do prožití těhotenství, porodu ani šestinedělí ani korunu navíc, mimo to, co systém běžně nabízí a požaduje. Ano, byl jsem u porodu a následně i téměř měsíc doma se ženou a dětmi, ale vlastně jsem už jen hasil požár, podle mé ženy někdy i rozdmýchával :-(.
Druhé těhotenství, porod i šestinedělí probíhaly velmi odlišně. Od začátku jsme měli jasnou představu o tom, jak by mělo vše probíhat. Chodili jsme na přednášky, četli knihy, účastnili jsme se několika předporodních kurzů i kurzů osobního rozvoje, našli jsme si své učitele a obklopili se lidmi, kteří vnímali těhotenství a porod podobně jako my. Našli jsme si komunitní porodní asistentku, která nás měla v péči již několik měsíců před porodem a která nám měla v ideálním případě asistovat u porodu (ano, porodní asistentka asistuje u porodu ženě a dítěti, nikoliv lékaři, jak by se mohlo zdát). Pečoval jsem o ženu i miminko po celou dobu těhotenství a společně jsme se připravovali na porod. Ideální všechno nebylo, ale pochybnosti o tom, kde a jak budeme rodit, jsme neměli. Porodili jsme doma přirozeně lotosově. Přesto, že první dny po porodu byly v lecčem náročné, prožíval jsem stavy neuvěřitelného míru, harmonie, vděčnosti a lásky. U prvního porodu jsem slabé odlesky těchto pocitů prožíval několik málo minut. Co bylo typické pro druhé těhotenství a porod? Naslouchali jsme vlastní intuici a nebáli jsme se investovat čas ani energii do vlastní přípravy (ano vím, co slovo investovat opravdu znamená a používám ho v tomto kontextu vědomě). A jaký byl finanční účet? Něco přes 100 000 Kč, asi třikrát víc než nás stála naše svatba včetně svatební cesty a to jsme si je opravdu užili!

A výsledek?

Káju v jeho dvou letech stále kojíme. Má úžasnou energii a chuť do života. Gabča rozkvetla. Na Káju se nemůže vynadívat a našla si i cestu k holkám a ony k ní. Ano, tahle investice přinesla hodně i jim a snad se nám trochu podařilo přepsat jejich porodní zážitek. Kája je ve všech parametrech, které lékaři sledují mezi nejvyspělejšími dětmi a to se jeho rozvoji nijak cíleně nevěnujeme, jak taky s dvěma dalšími malými dětmi, domem a začínajícím podnikáním. A náš vztah? Prošli jsme si řadou zkoušek a krizí, ale některá zranění zahojilo už samo těhotenství a porod a ty nás posílili k překonání těch dalších. Naše láska nikdy nebyla tak hluboká a opravdová jako nyní. Přesto mě má žena neustále „zkouší“ a já zkouším jí.

Přejeme Vám ať svou „maturitu“ zvládnete a pokud se rozhodnete připravovat se na ní s námi, bude nám ctí a potěšením. Srdečně a opravdově sdílíme vše čím jsme si prošli a co jsme se cestou naučili. Ať už při individuálních konzultacích, na přednáškách nebo na kurzech, vždy vám dáme pocítit lásku, lehkost, přirozenost a radost, které k početí, těhotenství, porodu a rodičovství patří.

S láskou Gabriela a David

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Život

Jak jsme potkali Genové klíče

Možná už vám také obyčejná zmínka o nějaké knize změnila život. Nám se to stalo s učením Genových klíčů. Při sledování Duše K na téma vyléčení z rakoviny. Téma bylo zajímavé, oba protagonisté byli skvělí, ale mě nějak utkvěla v paměti zejména zmínka o Genových klíčích. Po pár dnech jsem je začal hledat na internetu a našel stránky v Češtině a odkaz na vytvoření profilu zdarma. Zadal jsem jméno, datum, čas a místo narození, potvrdil a dívám se na svůj profil. Přišel mi hodně složitý a nic mi na první pohled neříkal. Napadlo mě, že jsem asi sáhl vedle a měl jsem chuť klíče opustit. Ze zvědavosti jsem si profil stáhl v pdf a najednou jsem objevil pětiřádkové popisy k Aktivační sekvenci. Při jejich čtení, přestože jsou v Angličtině, mi proběhl mráz po zádech a já jsem okamžitě věděl, že první pocit z Genových klíčů byl správný. Bylo to, jako bych četl o svých životních zkouškách a hřálo mě u srdce, že jsem si v nich vedl dobře. Zároveň mě těchto pár řádků nasměrovalo ještě k větší důvěře mým vnitřním pocitům.

Jak dál?

Začali jsme hledat více informací. Navštívil jsem web autora Genových klíčů Richarda Ruda a zvažoval jsem účast v jeho online programu Golden Path. Uvažoval jsem i o zakoupení knihy v Češtině, ale tu bych si rád nejdříve prohlédl, když není z nejlevnějších a ani na jedno zrovna nebyl úplně čas. Mojí skvělé ženě to ale nedalo, a jak je jejím dobrým zvykem, objevila pro mě skvělé řešení. V aplikaci Audible od Amazonu objevila v rámci měsíčního zkušebního období možnost stažení audioknihy Gene Keys (kniha Vám zůstane i po skončení zkušebního období) a já se pustil do poslechu. Genové klíče jsem poslouchal při práci a vzhledem k básnickému jazyku autora a nezvyklosti některých výrazů jsem se často ztrácel, ale i tak jsem zachytil podstatné a pro mě transformační zprávy. Najednou přišlo uvědomění, že něco musím udělat: podstoupit zkoušku v našem vztahu. Neměl jsem tušení, jak bude náročná a co všechno přinese, ale zpětně vím, že stálo za to jí podstoupit. Přečíst si o ní můžete v těchto dvou článcích (druhá část je za email, ale stojí za to a je zásadní pro pochopení celého příběhu).

Knihy v Češtině

Po první bouři jsme měli cestu do Prahy a má úžasná žena mi chtěla dát krásný dárek k narozeninám. Aniž bych cokoliv tušil, jezdili jsme po Praze a zařizovali jednu věc za druhou. Náš odjezd z Prahy se natahoval a mně se nelíbila vidina návratu do prochladlého domu. Začal jsem být nervózní a nepříjemný. „Ještě jednu poslední zastávku“, naléhala Gabča. „Dobře, ale vážně potřebujeme jet!“ Gabča vyběhla do vysokého domu a docela dlouho se nevracela. Má nervozita stoupala, a tak jsme se vydali s dětmi za ní a „nachytali“ jsme jí při činu! Obstarávala knihy Genových klíčů a Zlaté cesty (průvodce hologenetickým profilem).

Pocity při čtení

Přestože jsou informace obsažené v jednotlivých knihách, zejména pak přímo v knize Genových klíčů, nezvyklé a s řadou z nich jsem se dosud nesetkal, mám při jejich čtení pocit, že jen odkrývám pravdu skrytou někde hluboko uvnitř. Jsem nadšený z konceptu, že každý stín v sobě skrývá dar a dokonce i božský dar. To jsem totiž celý život zažíval a v lidech většinou viděl to dobré. Byla radost si o tom číst.

Až v knihách Zlaté cesty jsem konečně začal vnímat linie, ta divná čísla v profilu za tečkou u jednotlivých genových klíčů. Jednu z věcí, která mě na začátku odrazovala od další práce s profilem. Působil totiž velmi složitě.

Čtení a rozjímání šlo vcelku hladce. Aktivační sekvenci jsem si už odžil, a tak přicházela jen mírná uvědomění. Náš vztah jsme zásadně pročistili v předchozích týdnech a ani si nejsem vědomý, jestli nám GK nějak pomohly v nejtěžších chvílích. Asi jsme na ně neměli myšlenky. Jen zpětně jsme ve Venušině sekvenci objevili několik tipů, jak zvládat zkoušky v partnerství a potvrdilo se nám to, jak jsme si s nimi poradili.

Rozjímání, základní technika práce s GK a profilem – vědomé uvolnění se v konkrétním tématu, v našem podání probíhá v jediných klidných chvílích našeho dne. Ráno na toaletě. Často si přečteme jen část textu vztahujícího se k dané dráze nebo oblasti profilu, či konkrétnímu GK, ale pro nás je to ideální způsob. Velice hluboko jsem byl zasažen při čtení a rozjímání nad oblastí Jádra. Klíče na konci Venušiny sekvence a na začátku Perlové sekvence. Tam jsem se díky knihám opravdu dotkl svého posvátného zranění. Dopadla na mě tíha i krása mého osudu. Několikrát jsem se ze srdce rozplakal a následně rozesmál. Rozjímání nad Perlovou sekvencí a otevírání darů prosperity mě teprve čeká, ale vím, že GK jsou nedílnou součástí naší budoucnosti.

Jak s klíči pracujeme?

Hned se nabízela otázka, jak obrovskou moudrost, která se v GK a Zlaté cestě skrývá, využít při naplňování našeho poslání. Vedeme páry k vědomé práci na vztahu, přípravě na početí, společnému prožití těhotenství, přirozenému porodu a láskyplnému rodičovství. V učení GK i Zlaté cesty k tomu nacházíme oporu a podnětné informace. Krásné na GK je to, že s nimi může každý pracovat sám, svým tempem a svým způsobem. Přestože autor GK, Richard Rud na konci knih Aktivační i Venušiny sekvence od práce s klienty odrazuje do doby úplného zažití GK, které podle něj trvá několik let, našli jsme si naší cestu, která je s tímto tvrzením v souladu. Našim klientům zprostředkujeme vytvoření profilu a v případě, že jejich Angličtina není na takové úrovni, aby mohli pochopit krátký popis aktivační sekvence, přeložíme jim jí. Osloví-li je tento popis, což se u většiny našich klientů a přátel stalo, vybavíme je potřebnými knihami. Vysvětlíme jim, jaký postup nejlépe funguje nám a podpoříme je, aby našli ten svůj. Občas při řešení nějakého konkrétního problému klienty ještě nasměrujeme na část profilu, ve které by se mohla skrývat odpověď, kterou právě potřebují. Neosloví-li je, doporučujeme jim ho uchovat na pozdější chvíli.

Práce s GK a Zlatou cestou jsou úžasnou výpravou do nitra vlastní duše, do hloubky našich vztahů a hojnosti našich darů. Zcela zapadají do způsobu naší práce s páry, budoucími rodiči.

Děkujeme, že nám přišly do cesty!

Gabriela a David

Líbí se vám článek? Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Rozpouštění osudových témat vztahu II

V první části příběhu jsme byli otevření. V druhé části můžete být šokováni ještě více. Některé pasáže jsme záměrně nechali téměř bez úprav, přesně tak jak vznikly. Ne proto, že bychom chtěli působit bulvárně, ale proto, že takoví jsme. Naplňování našeho poslání navíc vzájemnou otevřenost a důvěru vyžaduje. Chceme vám tím i ukázat, že ať se uvnitř vás skrývá cokoliv, je to v pořádku. Důležité je si vše začít uvědomovat a s těmito niternými pocity pracovat. Protože každý stín v sobě skrývá dar.

Syrovost této části příběhu je také důvodem, proč ji volně nešíříme. Žádáme vás o respektování tohoto rozhodnutí. Pokud si myslíte, že mohou obě části článku někomu pomoci, pošlete mu odkaz na první část článku a napište mu, že druhá část stojí za poskytnutí emailu.

Pokračování příběhu muže

Otevírám branku a přemýšlím, jestli zvonit. Nemám s sebou ani klíče. Rozhodnu se nezvonit a vstupuji do domu zadním vchodem, nezpozorován. Cítím jistotu, že ustojím vše, co přijde, ale zároveň nervozitu ze setkání. Na Gabču narazím v kuchyni a prvotní úsměv vystřídá pohled ledové královny. „Nebude to procházka růžovým sadem“, pomyslím si. „A možná, že vlastně ano. Růže přece mají trny.“

Nevzpomínám si na moc detailů z toho, co se přesně dělo. Vím, že důležitý byl pocit klidu, lásky a důvěra v to, že vše zvládnu. Také vědomí toho, že to, co jsme si oba předešlé noci prožili, bylo pro náš vztah důležité.

Postupně začaly vyplouvat ven emoce a nejasnosti spojené s tím, co se stalo a proč. Něco jsem byl konečně schopen popsat a vysvětlit lépe než před svým odjezdem. Snažil jsem se Gabčiny emoce přijímat a pravdivě a laskavě odpovídat na její otázky. Mou snahou bylo postupně rozpouštět všechny její pochybnosti. Společné chvíle, ve kterých jsme se snažili být blízko sebe a trochu se dotýkat, často narušovaly děti. I přesto se postupně Gabčiny emoce začaly tlumit a dostávali jsme se k podstatě věci. Sdílel jsem, že pro mě bylo důležité odjet i to že Gabča vše zvládla a nezavřela se. Na celé předešlé noci bylo nejsilnější to, že mě žena dokázala vyslechnout bez posuzování, což se v posledním roce doma příliš nedařilo. V průběhu dne jsem několikrát pozoroval, jak Gabča roztála a na tváři se jí objevil úsměv, který za několik minut vystřídalo další uzavření. Před svým výletem, bych neměl bych sílu vzdorovat a neustále Gabče dokazovat svou lásku. Ale teď? Zdálo se to tak přirozené. Nebyl problém najít vhodná slova a pousmát se, když to pomohlo odlehčit situaci. A Gabča nikam neutíkala a ani se nesnažila útočit a zraňovat.

Po uspání dětí jsme se uložili také. Nevím, čím to je, ale těsně před spaním se u nás doma často otevírají závažná a bolestivá témata. A dnešek nebyl výjimkou. Gabča najednou položila další otázku, která jí tížila. Chtěla vědět vše, o čem jsme se předešlé noci bavili. Nechtěl jsem nic skrývat, a tak jsem v klidu odpovídal. Opravdu hluboký vztah je přece o tom, že můžete s důvěrou obnažit svou duši a já jiný vztah mít nechci. Gabča se postupně uvolňovala, až byla schopná popřát mi dobrou noc. Mně to ale nedalo a inspirován jednou větou ze včerejšího setkání jsem jí začal láskyplně, bez jakéhokoliv záměru nebo tlaku, hladit. Trvalo to opravdu dlouho, než začala sténat blahem. Ještě nějakou dobu jsem v hlazení pokračoval a pak jsme se velice pomalu a jemně propojili. V tomto propojení jsme plynuli celé hodiny. Nakonec došlo k uvolnění emočního zranění z dětství. Bylo to nádherné a hluboké milování, jaké jsme dlouho nezažili. Byl jsem rád, že se Gabča začala opět otevírat.

Hned ráno jsem však v Gabčině tváři vypozoroval určité napětí. Začal jsem zjišťovat, s čím souvisí. V těsném láskyplném objetí, jsem se nemusel snažit dlouho a Gabčina běžně velmi vytrvalá obrana ustoupila. Včera večer jsem zmínil, že jsme s onou ženou nakousli i téma sexuálních fantazií a to Gabču trápilo. Vysvětlil jsem o co šlo a Gabču to uklidnilo, ale bylo cítit, že téma není úplně uzavřené. A také že ano. Opět vyplulo po ulehnutí do postele: „Takže ses jí neptal na její fantazie? A říkal jsi jí o těch svých?“ „Ne! Co ty tvoje fantazie? Kdy se k nim dostaneme?“ odpověděl jsem a začal jsem nabízet představy, které mi zrovna přicházely na mysl. Byl jsem velkorysý a věřím, že pokud by se jednalo o největší přání mé ženy, dokázal bych jí vše dopřát. Jak se začala uvolňovat a představy měnit a rozvíjet, popisovala mé nejerotičtější představy a přání, což jsem jí dal také najevo.

Opět jsme po velmi pomalém a nenuceném začátku promilovali celou noc. Cítil jsem uvnitř sebe veliké uvolnění, a to i přesto, že s uvolňováním napětím v těle umím velice dobře pracovat. Byl to pocit, jaký jsem dosud nezažil nebo jsem si ho vždy udržel jen velice krátce. Pocit, že můžeme žít vedle sebe úplně odhalení a vůbec na nic si nehrát. To je podle mě podstata partnerského vztahu.

Gabča další den zářila a sršela z ní energie. Večer se otevřelo téma „dovolování si“. Následovala má prosba, aby si Gabča začala příjemné pocity, myšlenky a představy, které si dosud zakazovala, dovolovat. Chtěl jsem po ní, aby sledovala, kdy si něco zakazuje a dovolila si to „zakázané“. Navíc jsem jí za „dovolení si“ slíbil sladkou odměnu. A ono to šlo. Vnímal jsem, jak Gabčina energie a radost dál rostou.

Pokračování příběhu ženy

Naše pohledy se střetly a zranění vyplavalo zase ven. Odtáhla jsem se a odešla do ložnice. Doufala jsem ale v to, že David za mnou brzy přijde. Nechci být uzavřená a vím, že mě otevře Davidova přítomnost. Potřebuji si povídat a dotýkat se. David se uvítá s dětmi a odchází za mnou nahoru. Cítím vzájemné vzrušení i blízkost. Ale jen na chvíli. Než se stačíme dotknout, děti jsou mezi námi a chtějí naši pozornost. Příjemná intimní chvilka se rozplynula. Není prostor na to probrat všechno naráz a v klidu. Přesto se ptám Davida, k čemu dospěl. Odpovídá mi a podotýká, že jsem jeho životní partnerka. Znělo to ale tak, jako by to říkal té nejošklivější holce. Vypadá vyřízeně. Mám pro to pochopení, ale… „Trochu půvabu by si toto významné sdělení zasloužilo, ne?“

Je večer a vzniká konečně prostor jen pro nás dva. Uleháme společně do postele. Po tom, co jsme si v průběhu dne řadu věcí vyjasnili, je nám dobře. Objímáme se a povídáme si. Líbí se mi, jak mě David hladí. Moc se mi to líbí a mé tělo na to nádherně reaguje. Hraji si s přijímáním a vyvoláváním rozkoše. Hraji si s odevzdáním se. V paměti mám ale přeci jenom vzpomínku na včerejší peklo. A taky mi došlo, že to nové příjemné David ovládá ze dne na den. Vyzvídám. David zmíní jen slovo nebo souvětí, které mě vytočí: „Cože? Tohle jste spolu řešili?“ Napadá mě, jestli jí to snad nedělal taky? Nedělal. Žasnu nad jeho otevřeností a mou lehkostí se nechat vytočit. David mi vše láskyplně vysvětluje a ujišťuje mě v tom, ať se doptávám, na co potřebuji. Vyzařuje z něj nadhled a klid. Milujeme se. Je to krásné, jemné, plynulé. Odevzdáváme se jeden druhému a cítíme vzájemnou lásku, blízkost a splynutí. Najednou přijde nával emocí. Potřebují ven. Dostávám prostor pro vyjádření a David mě vším láskyplně provází. Otevřelo se zranění z dětství. Je nám krásně a jsme vděčni za tento nádherný okamžik. Usínáme.

Do dalšího dne jsme si udrželi dobrý pocit a fungujeme v normálním režimu. Využívám příležitosti se na věci doptat. Den střídá noc a uleháme do postele. Najednou se objeví vzpomínka na to, že spolu řešili sexuální fantazie, a tak to téma otevírám. David odpovídá stroze a chladně a to mě vytočí. David svou odpověď víc rozvede. Najednou cítíme vzájemnou blízkost, mazlíme se, povídáme si a otevíráme téma mých sexuálních fantazií. Jsem schopná přirozeně o svých fantaziích hovořit. Vyplouvají představy, nacházím slova a sdílení mi dělá dobře. Sdílení dělá dobře nám oběma. Plyneme na vlně fantazií a tělesných prožitků. Milujeme se a promilujeme celou noc.

Den za dnem je v jemnější obrysech dne předchozího. Objevuje se méně a méně nejasností, které potřebuji vysvětlit, pochopit, přijmout. Kráčíme krůček po krůčku k většímu uvolnění, k větší přirozenosti, otevřenosti, lásce, radosti a soucitu.

Další den si dovoluji být sama sebou a David mě tou zkušeností úžasně provází. Plníme si jednu mou erotickou fantazii a všelijak si hrajeme s příběhem, s naší vlastní reakcí, s tím, kdy jsme v roli a kdy ne. Já se na „divadelní scéně“ cítím úžasně. Cítím, že to, co dělám je mou přirozeností. Cítím se radostně, uvolněně a přitažlivě. Vnímám, že jsem si dala svolení k tomu si hrát a ukázat svou jinou tvář (být jinou než tou „známou hodnou holkou“).

Rozkvetla jsem, probudila se ve mně životní síla. Současně se projevilo mé JÁ a dokázala jsem se touto silou a mou přirozeností nechat vést celé dny. Tělo jsem měla rozvibrované a energie ve mně proudila. Stačilo jen pomyslet, propojit se se sebou a zaplavilo mě vzrušení, radost, hravost, živost a uvolnění. Vnímala jsem tu ohromnou vnitřní sílu, která vycházela z mé sexuality, z mé živočišnosti. Byla ohromující, nepřehlédnutelná, silně přitažlivá, mocná a nekonečná. Zářila jsem. Vnímal to jak muž, tak i děti. David mě za mou přirozenost obdaroval lahodnými dortíky. Všech pět se nás těšilo z lahodné chutě krému a čokolády. Po chvíli odešel David se synem pryč a zůstaly jsme jen my tři holky. Užíváme si společný čas. Všechny záříme, smějeme se a baštíme dortíky. Je nám nádherně a vnímáme vzájemnou blízkost, lásku a hravost. Vnímám, že jsem pro holky Královnou a ony jsou Princeznami.

A takhle by to mohlo pokračovat do nekonečna. Jenže… Zveřejnili jsme první část příběhu a kromě našeho vztahu a rodiny jsme se začali opět věnovat také společné práci. Už jsem se necítila tak nad věcí a doléhala na mě tíha všedních dnů. Najednou ve mně zdánlivě banální rozhovor Davida s jeho kamarádem probudí zranění a mně dochází, že se mylně domníváme, že na stín v duši dopadlo světlo. Vzpomínky se vrací a mně je nepříjemně v tom, když se náš prožitek znovu otevírá s dalšími lidmi.

David poukazuje na to, že nemám svůj stín zpracovaný a že si mám své téma řešit. „Ano, já vím, že mám stále problém. A připomíná mi jej šrám na duši, který jsi způsobil.“

Jsme zase na dně, a tak situaci řešíme večer s naším přítelem. Hovoří mi z duše. V řadě věcí s ním souzním. Pojmenovává situace a vyslovuje myšlenky tak, jak je hluboko uvnitř sebe cítím, jen jsem nebyla schopná je v takové otevřenosti před Davidem vyslovit.

Druhý den David zkoumá každou myšlenku, která večer padla. Nahlíží na vyřčené z různých úhlů pohledu, rozšiřuje i mé pohledy vnímání a dává nové obrysy dalšímu společnému soužití. Řada jeho pohledů však ve mně vyvolává emoce a další pochybnosti. Mám pocit, že na mě tlačí. Přichází den a půl velké sebereflexe a hluboké očisty. Jednáme však konstruktivněji než před návštěvou přítele. Když se nemůžeme pochopit, vypisujeme své myšlenky na papír:

„Cítím se hrozně, jako slaboch zatlačený do kouta. Vím, že chceš, abych ti byla rovnocennou partnerkou. Moc ráda bych jí byla. Jako bezdětní jsme si rovni byli. S proměnou v matku a s několika odžitými lety po tvém boku jsem si uvědomila, že rovnocenným partnerem již nejsem. Jak to ale na rovinu přiznat, když vím, že očekávání tvé, rodiny, společnosti jsou odlišná? Cítila jsem se nepřijímaná za svou fyzickou i duševní slabost a to i přesto, že jsi laskavý obětavý milující partner a že mám laskavé milující a obětavé rodiče. Od konce prvního těhotenství se cítím jako slabá vyčerpaná máma, která potřebuje mít každodenní oporu v muži a dalších osobách kolem.

Došlo mi, že mé nepřiměřené chování a nejapné poznámky vychází z mého pocitu marnosti a souvisí s voláním mé duše o pomoc. Je tak těžké být laskavá a štědrá v době, kdy jsem na dně.“

Tomu druhému je pak dáme přečíst a případně se o nich bavíme dál v klidnějším duchu. Postup s vypsáním a následným čtením několikrát zopakujeme. David se důrazněji než dřív staví do role toho, kdo udává pravidla a občas utne mé vysvětlování. Večer máme příjemný a já Davidovu snahu přijímám. Něco ale zůstává nedořešené.

Druhý den řešíme budoucí fungování našeho vztahu a já najednou slyším, jak David říká něco o tom, že bez problémů vytvoří pro děti pocit domova s jinou ženou.

Kurva!!!

Vybíhám z kuchyně a třískám dveřmi. V ložnici se z emocí vypisuji:

„Jak jen můžeš říci, že je pro tebe v tuto chvíli důležitější být s člověkem, se kterým si budeš totálně rozumět, a že bez problému s jinou ženou vytvoříš pro děti pocit domova. Tak odlišní jsme. Já tě fakt nechápu. Přijde ti méně hodnotné a jako ztráta času být se mnou, akceptovat občasná nedorozumění, která mezi námi jsou a dávat dětem společně rodičovskou lásku. Vždyť sis přeci nevzal krávu, se kterou bys nebyl schopný vychovávat pár let společně děti, ne? Někdy jsi na mě moc kritický, někdy mě zraníš, ale jsou to zlomky těžkých okamžiků, které spolu zažíváme…

…Nauč se vidět dary v příkořích, která nám život přináší. Vím, že to stejné platí pro mě. Jen vnímám, že mám větší odhodlání a chuť jít životem s tebou. Nebuďme rodinou, která se rozpadne. Nechci, aby naše děti byly pyšné na to, jak se jejich rodiče rozvedli bez hádek.

A když vidíš smysl v tom kráčet cestou společně, najdi v sobě sílu na to pečovat o nás všechny a nezalekni se toho. Máš doma 4 děti, ano. Já sama nejsem ve své kůži z toho, jak to je. Jsem kojící unavenou proměnlivou mámou. Možná už ne tak docela, věci se pomalu hýbou a mění. Máš můj obdiv i pochopení.“

Už je po všem? Dočištění tématu očima muže

Myslel jsem si, že zveřejněním příběhu tahle epizoda našeho života skončila. Ačkoliv se mnou reakce na článek nic zvláštního nedělaly, a to jsem byl v některých označen za slabocha, u Gabči to zjevně bylo jiné. Vnímal jsem, jak s ní emoce cloumají. O všem se opakovaně bavíme, ale vzájemné porozumění nepřichází.

Už jsem nechtěl se o všem bavit jen mezi námi. Je potřeba nadhled někoho zvenku. Požádali jsme o názor zkušeného přítele. Rozhovor s ním je zajímavý a podnětný. Vnímám řadu poznatků důležitých pro náš vztah a to pro obě strany. Já jsem si jich odnesl hned několik. Tím nejsilnějším je, jak málo mě rodina, vzdělávací systém a společnost, ve kterých jsem se pohyboval, připravily na realitu vztahu a rodičovství.

Pro mě nová a popuzující myšlenka se týká partnerství. Vždy jsem vnímal ženu jako sobě rovnou. Se vším příjemným i nepříjemným, co s tím souvisí. Ctil jsem jí a respektoval jako sám sebe. Vnímal jsem, že jsme spolu, protože spolu být chceme, protože vzájemné soužití nám oběma něco přináší a spolu jsme víc, než každý sám. Najednou slyším, že každý vztah je založený na závislosti. Že dříve nebo později jeden z „partnerů“ „povolí“ a stane se závislým. Na přechodnou dobu ano, třeba v případě nemoci, to je jasné, ale trvale? Ta představa mi není příjemná a vlastní. Musím se s ní vyrovnat. S tímto konceptem, ale také souvisí druhá strana mince. Když je někdo závislý, měl by nechat tomu druhému prostor k vedení a následovat ho. Je něco takového, pro dnešní emancipovanou ženu a vlastně celou společnost založenou na „rovnosti“, vůbec přijatelné? Jako „hodný kluk“ jsem často přenechával Gabče vedení, i když se to tak nezdálo, ale pak mě samozřejmě vnitřně zraňovala její závislost a to vše vyplavalo v poslední době na povrch.

Další velice silná myšlenka se týkala rodičovství. Ano, vnímal jsem svoji zodpovědnost za rodinu ve smyslu postarání se o materiální zázemí, dodání lásky, emocionální podporu, duchovní vedení, pomoc s chodem domácnosti, ale to, že období těhotenství a kojení je časem, kdy mám doma kromě novorozence ještě další „dítě“ (těhotnou a pak kojící ženu), jsem slyšel poprvé. Za dítě jsem cítil úplně jinou zodpovědnost než za svojí ženu. Po dítěti nežádám vůbec nic, jen aby bylo samo sebou. Takový komfort jsem Gabče nedopřával. Dochází mi, že pokud tuhle myšlenku přijmu jako skutečnost, vůbec bych se necítil být připravený mít děti v době, kdy jsme se o početí prvního z nich začali snažit.

Následující den se u mě několikrát vystřídaly nejsilnější pocity štěstí a vzájemné blízkosti s totálním odcizením a zoufalstvím. „Stálo to všechno za to?“, napadá mě. Přál bych si, aby Gabča vnímala, že se u mě něco změnilo. Že už nevyjdu vstříc každému jejímu přání, ale že to neznamená, že jí nemiluji. Že prostor, který jí dopřávám, si uhlídám také pro sebe, že si v tom rozumíme a že oba tato nová pravidla našeho vztahu přijímáme.

Přes určitou rozdílnost názorů, jsme schopní si porozumět. Gabča se přede mnou opět úžasně otevřela. Sdílela své nejniternější pocity a strachy. Přijímám je, ale nechci se k nim neustále vracet, a tak občas láskyplně naznačím, že víc se tématu věnovat nemusíme.

Další den několikrát nenechám Gabču mluvit déle než je třeba a začnu jí líbat. Pak se, ale nechám svést a reaguji na Gabčinu poznámku: „Když se partneři ve vztahu trápí, je podle mě lepší ho ukončit. Jestli mají děti, tak to může být lepší i pro ně. Než dětem předávat přetvářku a nefunkční vzorce, to jim raději vytvořím nový domov s jinou ženou.“ Následuje výbuch! Přestože vím, že Gabča je neuvěřitelně silná a emotivní, její síla mě vždy ohromí.

Zůstávám v kuchyni sám s Kájou. Dojdu ke dveřím, ze kterých odletěl šroub připevňující kování a snažím se ho zašroubovat zpátky. Najednou se mě zmocňuje pocit beznaděje. Svalím se na zem a pláču. „Opravdu to nedokážeme?“, bleskne mi hlavou. „Jsou naše programy tak silné, že i když jsme si je zvědomili, nedokážeme je přetvořit a žít dál po svém boku na nové úrovni vztahu?“

S určitým odstupem sepisuji toto sdělení své duše:

„…Teď Tě má upřímnost a mužská neomalenost zranily. Omlouvám se, mrzí mě to. Ale konečně se mi zase otevíráš. Tak hluboce jako nikdy předtím. V tom vidím smysl vztahu! Je škoda, že jsme museli jít cestou bolesti. Oba jsme šli cestou bolesti místo radosti a lásky. Přál bych si, abychom si tuhle otevřenost udrželi a dokázali jsme v ní pociťovat radost a lehkost. V takovém vztahu mějme děti, předávejme jim vše, co jsme se naučili, a zestárněme vedle sebe. Vrátil jsem se s tím, že Tě miluji a že s Tebou chci žít a to platí. Přijímám plnou odpovědnost za rodinu i za Tebe a postarám se o vás za jakýchkoliv okolností. Ale nebudu dál fungovat ve vztahu, kde neustále zpochybňuješ moje rozhodnutí a děláš si, co chceš. To je zase Tvoje odpovědnost, oddat se mému vedení. Jiný model fungování rodiny našim dětem předávat nechci. Toto je má nabídka. Přijmeš-li ji, budu dělat v každém okamžiku to nejlepší, čeho jsem schopen. Nemám Ti co odpouštět a sobě jsem odpustil už včera. Děkuji, že stojíš po mém boku a budu rád, když tomu tak bude i nadále. Miluji Tě!“

Když jsem předchozí slova se slzami v očích a rozechvělým hlasem dočetl, vypadlo ze mě: „Vezmeš si mě?“

Gabča potřebuje ještě něco vysvětlit a chce, abych si přečetl její sdělení. Když se tak stane a je zřejmé, že její sdělení přijímám, řekne: „Ano, vezmu si tě.“ Sedíme před sebou naprosto obnaženi, otevřeni, vyčerpáni, se slzami v očích, s pocitem, že není už co ze sebe sdělit více. Je to hluboké, krásné, léčivé, těžko slovy popsatelné.

Slova ženy závěrem

Jsem vděčná, že mohu žít a rozvíjet se po boku muže, který je vědomý, pravdivý, milující, má charakter, úctu k životu a k všemu živému a má odvahu žít svůj sen. Miluji jej. A jsem vděčná i za to, že jsem a že jsem taková, jaká jsem. Jsme dvě krásné harmonické bytosti, které jsou silně spojeny hlubokými prožitky. Jsme schopni žít v lásce, v pravdě, v úctě i soucitu vůči druhému, s důvěrou v život a s pokorou přijímat to, co nám život přináší. Objevili jsme novou dimenzi vztahu a teď nás čeká jí prožít ve vší její kráse a pestrosti.

Zobecnění

Stejně jako před 2,5 lety i v posledním roce David vnímal, jak se Gabča trápí. Přestože změnili řadu věcí, které přinesly do jejich životů více radosti, David stále viděl, že jeho žena nekvete. Ano, po prvním oslabujícím porodu, nezvládnutém kojení a jen částečné podpoře z jeho strany to bylo logické, ale teď? Druhé těhotenství prožili společně a David byl své ženě oporou. Porod proběhl přirozeně, v prostředí, které si Gabča sama vybrala a až na několik drobností tak, jak si přála. Začátek šestinedělí a kojení byl sice náročný, ale Gabča i Kája vše zvládli. Celá rodina se popasovala i s přesunem do nového prostředí a Gabča s Davidem se začali věnovat práci, která jim dává smysl. V novém prostředí navázali i nové přátelské vztahy. Možná ne v takové míře, která by byla potřebná, ale nebyli a nemuseli být sami. Tak kde byl problém? Ano, nová práce zatím nepokrývala náklady rodiny, ale to by se mělo brzy změnit. Těhotenství a následná péče o dítě a kojení jsou náročné, je s nimi často spojena velká fyzická únava, ale jsou to přeci naprosto přirozené procesy.

Příčiny by tedy měly být jinde. Jsou to rodina, společnost a kultura, které nás formují. Utvářejí naše přesvědčení, nasáváme z nich informace a máme k dispozici možnosti, které nabízejí. Ze svého okolí již v těhotenství a pak v prvních letech našich životů přebíráme řadu vzorců a programů myšlení, chování a reakcí. Jen relativně zřídka se nám je podaří rozpoznat a ještě vzácněji je dokážeme překonat a odkrýt vlastní podstatu.

Zveřejnění první části příběhu ukázalo, že prožitky v ní zmíněné byly jen otevřením témat a oživením programů. K jejich přepsání bylo potřeba jít až na dřeň.

Pro Gabču to znamenalo přiznat si a dovolit vše, co si zakazovala a co potlačovala. Jak to krásné, radostné a extatické, tak to bolestné, zraňující a nepřijímané. Významná část její životní energie byla spotřebovávána na zakazování a potlačování všeho, co se nehodí, nemá. Toho co rodina, společnost nebo David nepřijímají nebo si Gabča myslela, že nepřijímají. Zásadní je, přiznat si své potřeby, ať jsou jakékoliv a následně hledat způsob, jak je naplnit přijatelně pro všechny zúčastněné.

U Davida bylo zásadní prožít a přijmout marnost jeho snažení udělat ženu a děti šťastnými. Potřeboval si uvědomit, že jedině tím, že bude sám sebou za všech okolností, může přinést radost a štěstí své rodině. Že ustupováním rozmarům své ženy na svůj úkor ničemu neprospívá. Přestože v posledních letech poznal sám sebe a změnil řadu věcí, stále vnímal přílišnou odpovědnost za štěstí Gabči a dětí. Tahle odpovědnost ho svazovala a bránila mu v plném naplňování jejich společného poslání.

Oba dva se v průběhu vzájemných neshod brali příliš vážně. Ani jeden z nich nedokázal poodstoupit a přestat brát poznámky a komentáře toho druhého osobně. Do budoucna potřebují ještě najít způsob, jak svou podstatu laskavě a láskyplně odhalovat před tím druhým a přijímat sdělení druhého bez posuzování a snahy ho měnit.

Použité klíče

Předpokládáme, že jste klíče, které nám otevřely dveře do vyšších pater našeho vztahu, odhalili už v průběhu čtení příběhu, případně obou zobecnění, ale pokusíme se je ještě zdůraznit na následujících řádcích.

Tím nejzásadnějším pro rozvoj jakéhokoliv vztahu je pravdivost a otevřenost. Bez nich se těžko můžeme vzájemně poznat a jít ve vztahu do skutečné hloubky. Dovolit si to nám dodá spoustu potřebné energie, která je jinak spotřebovávána na potlačování naší pravé podstaty. Důležité je naučit se sdělovat své niterné pocity a obavy co nejméně zraňujícím způsobem a přijímat sebe i partnera i se stíny. To často vyžaduje jisté odosobnění a nadhled. Přestože je proces bolestivý a náročný, je potřeba se mu odevzdat a důvěřovat. Pokud partnera skutečně milujeme, nezapomínejme mu ani v těžkých chvíli naši lásku připomínat a to nejlépe jeho jazyky lásky. Pro nás bylo také důležité vymezit si v rámci našeho vztahu pravomoci a odpovědnosti tak, aby odpovídaly našim podstatám.

Pokud byste se příběhem nechali inspirovat a pustili se do odhalování vlastních stínů, není důležité jestli máte partnera. Využijte čas bez závazků k poznání sebe sama. Být pravdivými sami k sobě, je základ pro jakýkoliv vztah. Můžete do něj vstoupit bez přetvářky a sami za sebe. Jste-li ve vztahu, může to být složitější, protože se nebudete potýkat jen se svými stíny, ale také se stíny svého partnera, které se často vzájemně zesilují. Zvládnete-li to, je krásné a hluboké dojít k poznání společně. Oboustranná proměna bude viditelná. Pocítíte vděčnost za to, že jste mohli růst po svém boku a že tomu tak může být i v budoucnu.

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Rozpouštění osudových témat vztahu I

Rozhodli jsme se s vámi sdílet naše prožitky posledních týdnů a ukázat na nich řadu výzev, kterým v partnerských vztazích běžně čelíme. Věnujeme se jim v rámci našeho poslání při provádění párů na cestě k vědomému životu. Upozorňujeme také na důležitost otevřené komunikace, rozdílnosti ve vnímání žen a mužů a i na to, že je někdy složité si přes veškerou snahu udržet odstup. Stejně jako na našich přednáškách a kurzech jsme i v tomto článku maximálně otevření a pravdiví. Na následujících řádcích máte možnost si vychutnat pohledy a prožitky ženy a muže ze zásadního období ve vývoji jejich vztahu.

Příběh ženy

Dnes píši příspěvek s úsměvem na tváři a zítra jej budu dopisovat se slzami v očích. A než bude mít článek finální podobu, prožiji řadu dalších hlubokých emocí a pocit radosti bude střídat pocit prázdnoty ještě nesčetněkrát. Stíny a osudová témata v partnerství – toto téma se nedávno otevřelo v našem vztahu. A tak tyto řádky vznikají ještě z živé paměti a mé tělo stále reaguje na to, na co pomyslím nebo co napíši.

Jednoho rána, po večerní návštěvě našeho společného přítele, se v našem vztahu otevřelo pro mě velmi bolestivé téma. Večer jsem šla spát o něco dříve a nechala chlapy, ať proberou, co potřebují. Ráno jsem vyzvídala, jestli je něco, co bych měla vědět. Muž po chvíli přemýšlení připustil, že vlastně ano, ale že čeká na vhodnou chvíli, kdy mi to sdělí. Já muže s důvěrou vyzývala k tomu, ať to prostě řekne a nedělá cavyky. Úplně mylně jsem se domnívala, o čem bude řeč, a tak jsem to z něj vydolovala. To, co řekl, jsem slyšet nechtěla. Bodl přímo do vosího hnízda.

David mi s vážností říká: „Gabčo, vrátila se mi vzpomínka z kursu. Při jednom rozřazování jsem měl zavřené oči, a když jsem je otevřel, slyšel jsem, že přede mnou stojí životní partnerka. Nestála jsi tam ty, ale ONA a usmívala se na mě. Bylo to pro mě velmi silné…“

Zásah, zkameněla jsem, srdce mi buší o sto šest, snažím se udržet pozornost u toho, co David říká dále a zároveň cítím, že právě přicházím o svého milovaného muže. Jsem totálně bezmocná a prázdná. Celá moje vidina mne, jako úžasné ženy, a nás jako šťastné rodiny, se rozplynula.

Tantrický kurs celostních smyslných masáží jsme absolvovali před několika lety spolu. Cvičení, které bylo skupinové a byli jsme u něj oba, si každý z nás pamatuje naprosto odlišně. Vnímám, jak Davida neuspokojilo mé vysvětlení a uvědomuji si, jak jej ovládá jeho vzpomínka a nutkavá potřeba se s onou ženou setkat.

Jak jen může zpochybňovat náš vztah a jak se může nechat ovládat vzpomínkou starou dva a půl roku? Jak to může říci v době, která je pro nás totálně náročná?

Vidím v něm slabocha, který neunese tíhu období a vykašle se na to, co společně tvoříme a radši uteče. Jsme spolu 10 let a přivedli jsme na svět tři úžasné děti. Odstěhovali jsme se z města na konec světa, sžíváme se s novým prostředím, rozjíždíme podnikání a začínáme žít naše poslání. Jsem v celku šťastná a mám důvěru v mužova rozhodnutí a ve směr, kterým se ubíráme. Nicméně mě zklamal tím, co řekl.

Chci, aby situaci vyřešil hned. Chci se ochránit před dalším zraňováním. Rozhodl se, že se s ní setká. Proč ale? V hlavě mi jedou různé scénáře společně stráveného času. Stačilo by snad zvednout telefon a o všem se pobavit ne? Několikrát to téma přes den otevřeme. Nicméně jsme uvězněni v emocích a máme jiné úhly pohledů na řešení situace. Nějak fungujeme s dětmi a David v podvečer odjíždí. Rozloučíme se v celku v dobré náladě.

Nepropadnout beznaději mi pomohl tanec s dětmi. Přišla radost z tance. Přišlo uvolnění a smíření. Byl to osvobozující pocit. Otevřel se můj nejhlubší strach a dostal reálnou podobu. Najednou to, co bylo celé partnerství uloženo pod pokličkou – obava z toho, že ode mě jednou můj muž odejde, vyplavala na povrch. Můj niterný strach, doposud zlehka bublající uvnitř mého já, nabyl obřích rozměrů a vytryskl. Konečně se TO vyřklo a já jsem se mohla potkat s vlastní reakcí. Má největší obava se pro mě stala realitou. Vnímám, že na mě dolehla karmická tíha v celé své opravdovosti. Téma nevěry a opuštění si řešila moje babička, máma a kdo ví, které další ženy před nimi.

Odpoledne mě ještě vytočilo, že si David přes moji žádost nenašel čas na to, aby mi připomněl, jak regulovat kotel přes noc. Jel už si na své vlně. Uložila jsem děti ke spánku, postarala se o domácnost a s klidnou hlavou ulehám do postele.

Náhle tělem projede vzpomínka na milování z dnešního rána. Vnímám Davida za svými zády, cítím, jak mnou proniká. Chybí mi, chtěla bych ho mít vedle sebe. Neozývá se. Najednou se začnou budit děti, jsou dva dny nemocné a neví, jak si poradit s kašlem. Jsem z toho nervózní. Nespíme. Je toho na mě moc! Neustále se budím k dětem a hlavou se mi honí myšlenky na to, co se odehrává u Davida. Mám sucho v krku. Piji, chodím na záchod, topím, děti mě hledají po domě. Jsem nesvá. „Nechal mě ve štychu, proč mu nedochází, že odjel v totálně blbý čas,“ napadá mě. Neozývá se a já mu z rozčílení píši, že máme nemocné děti, ať se jede o ně postarat. Neodpovídá. Jsem jak na trní, emoce se mnou mlátí a mám potřebu křičet a brečet.

Zvedám se z postele a v tu chvíli se vzbudí jedna z holčiček: „Mami, kam jdeš?“ „Nikam miláčku,“ odpovídám a leháme si k sobě. Mám oči plné slz a cítím potřebu jí sdělit, co prožívám: „Bolí mě to, že tu tatínek není s námi. Právě teď tráví čas s jinou ženou, protože si není jistý tím, že jsem jeho životní partnerka. Nicméně vás miluje a milovat bude. Jen mezi partnery se někdy stane, že se jejich láska mine.“ Chci, aby se vrátil ještě v noci, chci, aby se mi ozval. Musím si ještě chvíli počkat. Pak přijde SMSka. Miluji tě, ráno jedu domů. Rozbrečím se. Čtu si zprávu znovu a znovu. Rozhodl se. K ránu upadám vyčerpáním do spánku.

Již za světla se probudím a s čistou hlavou uděláme naší každodenní ranní rutinu. Během dopoledne na mě dopadá zklamání z toho, že David nejel tím nejčasnějším vlakem, a že zvažoval přijet ještě pozdějším spojem. Zavírá mě to. Vždyť já tě potřebuji. Je toho na mě tady moc. Děti začínají dělat bordel a já na ně reaguji podrážděně. Zakazuji jim věci a v beznaději je zavírám do pokoje. Do prdele, cítím se jako hrozná máma. Nedokážu reagovat s klidnou hlavou a řvu na ně.

Zanedlouho se objevil David. Jsem ráda, že je doma, jsem napjatá s čím přijel, ale když se střetly naše pohledy, polil mě chlad a odtáhla jsem se.

Mužský pohled

Uffff!!! Jsem to ale prevít, co? Když si čtu předchozí řádky, vůbec se nedivím, že si to také myslíte. Zkuste mi dát šanci a přečtěte si, jak jsem vše vnímal já a k čemu celá situace vedla.

Vzít to asi musím už od začátku našeho vztahu. Když jsme se potkali, bylo mi 24 let a z nejrůznějších důvodů (s vírou to nemělo nic společného) jsem byl ještě panic. Na studijní pobyt do Kolína nad Rýnem jsem odjížděl s tím, že se chci naučit cizí jazyk. Ten se podle rady mého zkušeného přítele (dnes je mu 81 let), člověk nejlépe naučí v posteli. „To bude výzva“, říkám si, „ale nechám tomu volný průběh.“ Další myšlenka je: „Hlavně se nestýkat s Čechy, protože pak z toho učení se cizímu jazyku moc nebude. Naštěstí jsem na Erasmu na DSHS (Deutsche Sport Hochschule) jediný Čech, takže by to neměl být problém.“ Omyl! Nebyl jsem tam jediný Čech. V tu dobu tam magisterské studium absolvovala Gabča, má dnešní žena.

A jaká je má první vzpomínka na setkání s ní? Ležel jsem na palandě v našem malém kolejním pokoji a něco si četl, když v tom do pokoje znenadání „vtrhla“ Gabča a s nadšením se chtěla seznamovat. Vím, že jsem byl zaskočený a její nadšení jsem nesdílel, ale nijak jsem to nedal najevo.

Pátrat jsem po této vzpomínce začal na podnět Pjéra la Šeze v jedné z jeho přednášek na téma partnerství. Podle něj totiž úplně první dojem z partnera, určuje charakter a hlavní (osudové) téma vztahu.

Dnes mi dochází, že už tehdy se jednalo o překročení mých hranic a nevyžádaný vstup do mého soukromého prostoru, který jsem si nechal líbit. Postupně jsme spolu začali trávit víc času a zamilovali jsme se do sebe. Jak se náš vztah vyvíjel dál, není teď úplně podstatné. Z běžného pohledu zvenku byl harmonický a možná i splněným snem mnoha lidí. Nedocházelo mi to, ale své hranice, jsem si nechal překračovat docela často i v pro mě důležitých věcech, a to i přesto, že jsem své hranice jasně předem vymezil. Byl jsem prostě „hodný“ kluk.

Jediná vážnější otázka pro mě byla: Je Gabča vážně i ta poslední žena v mém životě? Ano, miluji jí a nemyslím na jiné, ale slíbit, že po zbytek života jinou ženu podobným způsobem v celé plnosti nepoznám? Že nebudu mít žádné srovnání, a že díky tomu může být složité docenit, jaký poklad mám doma? A to se ukázalo být, jako hlavní téma pro Gabču.

Do vztahu jsme si samozřejmě také přinesli každý své vztahové vzorce a zvyky z našich rodin. Řekl bych, že dokud byla Gabča v „pohodě“, zdálo se, že vztah funguje „ideálně“ a naše životy plynuly v běžném duchu. Po narození dětí, ano dětí, hned první těhotenství nám totiž nadělilo dvojnásobně, začalo přituhovat a vše začalo drhnout. Opravdu jsem se snažil a kromě zaměstnání jsem zastal doma i ve vztahu práce jako málokterý muž. Čas pro sebe jsem mimo cestu do práce a z práce neměl. Domácnost přitom vypadala podle mých vzorců z domova tristně. Gabča byla unavená a moc často se nesmála. Život mi začal připadat prázdný a bezduchý. Říkal jsem si, to je ono? Takhle to má být? Začali jsme na vztahu i na sobě cíleně pracovat a věci se měnily.

Za dva roky se nám obrátil život naruby. Přišel jsem o práci, přestěhovali jsme se do přírody, ve vztahu jsme opět objevili radost, prožili jsme krásné druhé těhotenství a přirozený porod, který nás úžasným způsobem naplnil a posílil. Našli jsme své poslání v provádění dalších párů na cestě k radostnému a vědomému přístupu k partnerství a rodičovství, a začali se mu v rámci našich možností věnovat.

Poslední rok byl ale trochu jako na houpačce a úspěchy a hezké chvíle střídaly neúspěchy a nedorozumění. Něco vše brzdilo. Stále jsem neměl čas pro sebe a to přesto, že jsem si o něj opakovaně říkal a Gabče jsem se ho snažil dopřát. Z mého pohledu si ho nedopřávala ona, nebo ho nevyužívala dostatečně. Byl jsem stále kritičtější a nejistější v tom, jestli vše zvládnu, a jestli je Gabča opravdu ta pravá žena mého života. Ze strany Gabči jsem navíc cítil stále větší nedůvěru při jakémkoliv mém kontaktu s jinými ženami. Asi vnímala mou nejistotu, ale k ničemu, co by ohrožovalo náš vztah, nedošlo. Několikrát jsme po menších i větších rozepřích zkoušeli vše do hloubky rozebrat a posunout, ale zjevně bez většího porozumění, protože se vše neustále vracelo. Využívali jsme skvělé podpory od rodičů Gabči, ale i společně strávený čas problémy jen na chvíli zamaskoval.

A pak se mi při rozjímání nad mým životem a naším vztahem vynořila silná a jasná vzpomínka na setkání s jednou ženou. Nevěděl jsem, proč se s tou ženou potřebuji setkat, ale věděl jsem, že to mám udělat, ale hlavně že mám o všem pravdivě a předem říct Gabče. Jenže jak v tom všem nedorozumění a napětí, které prožíváme doma, něco takového upřímně a láskyplně sdělit své ženě? První, alespoň trochu vhodný okamžik, jsem, jak je mým „dobrým“ zvykem, promeškal, a pak ve mně už jen narůstalo napětí. Až přijel na návštěvu kamarád, kterému jsem se svěřil. Doufal jsem ve vhodnou příležitost vše otevřít v brzké době. Děti byly nemocné a práce stála. Chtěl jsem počkat, ale Gabča ráno přišla a začala vyzvídat, co by měla vědět z toho, co jsme s kamarádem probírali. Naznačil jsem, že jí něco musím říct, ale snažil jsem se tomu vyhnout.

Co přesně a jak jsem řekl, si už nevzpomenu, ale asi to ani nebylo důležité. Spojení vzpomínky na jinou ženu a slovního spojení „životní partnerka“ je jistě zraňující pro každou ženu. Chtěl jsem odjet, až bude vhodná příležitost a až se děti uzdraví. Ale v hlavě Gabči se nastartoval program jejího opuštění a začala střílet: „Vyřeš si to hned!“ Pro mě bylo řešením jedině se s onou ženou potkat. Nevěděl jsem proč, ale bylo to tak. Začal jsem plánovat setkání, do toho jsme se starali o děti a vysvětlovali si, co kdo čím myslel a o co jde. Měl jsem pocit, že je jasné, že Gabču neopouštím, jen si jedu něco ujasnit.

Ta žena si byla ochotná najít čas, ale vzhledem ke svému programu buď dnes, nebo až za 14 dní. „Jedu dnes nebo to doma nevydržíme,“ blesklo mi hlavou. Začal jsem organizovat odjezd. Chtěl jsem si večer vzít auto. Říkal jsem si: „Večer vezmu auto a ráno se vrátím.“ Nevím, jestli jsem to takhle řekl, ale auto si brát nemám, kdyby bylo potřeba dovézt děti k doktorovi. Pravděpodobné se mi to nezdálo, ale začal jsem hledat spojení veřejnou dopravou, což od nás není úplně jednoduché. Už nezbýval čas na nic jiného než sbalit pár věcí, rozloučit se a vyrazit. Kotel jsem naložil a kvůli jeho obsluze si přece můžeme zavolat. Gabča také podotkla, že můžu zůstat pryč déle, abych si vyřešil, co potřebuji, protože čas strávený mimo rodinu a bez povinností měl být můj dárek k narozeninám, tak ať si ho dopřeji. Působila vyrovnaně a odhodlaně vše zvládnout. Na cestu jsem ještě dostal úkol: „Kup dětem sirup na odkašlání!“ Do té věty asi Gabča promítla všechny své emoce, protože jsem měl pocit, jako by na přivezení sirupu závisela budoucnost našeho vztahu. A tenhle pocit mě neopustil po celou dobu mého „výletu“.

Cestu a setkání rozepisovat nebudu, protože podstatné nejsou. Zmíním jen, že s onou ženou jsme si povídali a nad ránem se rozloučili a šli spát. Rozhodl jsem se, že ráno vyrazím domů. Vzal jsem si telefon, abych Gabče napsal, že jedu domů a našel spojení. Přitom jsem zjistil, že Gabča psala, abych přijel. První ranní vlak jede už za dvě hodiny, pak ale nepřivezu ten sirup. „Raději se trochu vyspím a po otevření obchodů ráno zkusím sirup sehnat. Dvě hodiny nebudou hrát takovou roli, jako nepřivézt sirup,“ napadlo mě. Cestou na nádraží jsem sirup nesehnal. Musel bych ještě hodinu počkat: „Objednám ho cestou a za dva dny ho máme doma.“

Domů jsem se vracel s vnitřním klidem a jistotou. Byl jsem rád, že jsem si ustál svou potřebu setkat se s onou ženou, ujasnit si vzpomínky a pocity, a že mi to má žena umožnila. Nečekal jsem vřelé přijetí, ale byl jsem připraven vše zvládnout. Jediná nejistota ve mně se týkala už jen toho, jestli Gabča vše přijme.

Zobecnění

Podívejme se teď na celý příběh a vzorce chování s odstupem. Způsobem, jakým pracujeme s klienty, a jak jsme to nakonec zvládli i my.

Napadlo by vás, že se jedná o popis stejné situace? Tentýž moment může být ve vzpomínkách dvou lidí uložen dokonce ještě rozdílněji. Záleží na filtrech a programech z minulosti, které zkreslují naše vnímání a samozřejmě také na aktuálních emocích. A možná jste už také zjistili, že jinak vnímají, reagují a komunikují ženy a jinak muži. My jsme přes veškerou práci, kterou jsme na sobě v posledních letech vykonali, nebyli schopni situaci od počátku řešit s nadhledem a vědomě. Což připisujeme závažnosti tématu, které se s odstupem času nebojíme označit za osudové nebo karmické, předchozímu náročnému životnímu období a potřebě našich bytostí si vše odžít, abychom mohli jít dál. Prostor pro posun vztahu otevřelo podvědomí, které se v našem případě ozvalo vzpomínkou a úkolem, ve chvíli rozjímání. Jindy k nám podvědomí promlouvá ve snech, při meditaci nebo fyzickém cvičení. Pokud ve vztahu nebo životě obecně neprožíváme svou nejhlubší pravdu a uvnitř potom toužíme, je důležité jeho zprávu nezamést pod koberec a vydat se na cestu do neznáma.

I když David už dávno věděl, že to, co žena říká, znamená jen zřídka to, co chce, nechal se chytit do pasti svého programu. I když věděl, že se žena potřebuje cítit milovaná, aby zvládla životní příkoří, nedokázal svou lásku jasně komunikovat.

I když Gabča už dávno věděla, že muži většinou reagují na to, co žena říká, a ne na to, co tím myslí (většinou si žena partnerovi říká o důkaz lásky, přesně tím způsobem, který zrovna potřebuje, a to ať říká cokoliv:-)), i ona se nechala chytit do pasti svých programů. A to jim oběma umožnilo si své programy odžít a následně otevřít novou kapitolu jejich vztahu, již nesvázanou těmito programy. O jaké programy se jednalo?

U Gabči šlo o strach z opuštění, který jí bránil prožívat ve vztahu bezpodmínečnou lásku a radost. Což je v naší společnosti docela častý program a důvod k rozpadu vztahu. Jakmile se program spustil, bylo v podstatě jedno, co David říká. Vše, co se dělo, ji jen ujišťovalo v jejím přesvědčení, že jí David opouští. Souběžně se pravděpodobně spustil program “silné” ženy zvládající životní příkoří bez známky slabosti a emocí, když její muž selhal.

U Davida se jednalo o program „hodného kluka“. O překonání strachu z nepřijetí, z toho že vyjádřením své pravé podstaty, potřeb a hranic Gabču zraní. Tyto strachy mu nedovolovaly cítit se ve vztahu svobodně a sám sebou. Což je také problém řady mužů dnešní doby. I on se nechal svým programem ovládnout. Pocit nepřiměřeného omezování z předchozího průběhu vztahu mu bránil v porozumění skutečnému obsahu Gabčiných sdělení. Našel v nich to, co v danou chvíli nejvíce potřeboval: svolení si vše prožít a ujasnit.

Přestože nám prožití našich programů v běžné životní situaci pomohlo v prohloubení vztahu, rozhodně to není cesta pro každého. Drobné neshody je lepší řešit hned, otevřeně a s láskou. Když se budeme držet popisu vlastních pocitů bez poukazování na chyby toho druhého a dokážeme jim i naslouchat, aniž bychom je brali osobně, jsme na nejlepší cestě vše zvládnout. Nám se to bohužel nedařilo.

Závažná témata doporučujeme otevírat v bezpečném prostředí za přítomnosti důvěryhodné a zkušené osoby.

Zajímá vás, proč jsme se rozhodli celý příběh sdílet a co stojí za jeho vznikem? Je to jednoduché. Za vším hledej ženu! Po prožití všeho, co mělo být prožito, vyjasnění všech otázek, vyčištění negativních emocí a prohloubení vzájemné lásky (o všem se dočtete v pokračování článku), stále zbývalo něco k úplnému vzájemnému pochopení. Sepsání celé situace a všech souvisejících prožitků a emocí bylo pro Gabču schůdnější než to Davidovi říci (jestli pro vás není jednoduché sdílet s parterkou/em pocity, zkuste to také;-)). Když David pochopil, jak rozdílné jejich vnímání situace bylo, rozhodl se vše také sepsat. Pak už byl jen krůček k vypuštění příběhu do světa. Věříme, že přinese porozumění a inspiraci do vztahů těch, kdo si ho přečtou.

Líbí se vám článek? Myslíte si, že může inspirovat někoho ve vašem okolí? Sdílejte ho třeba na FB!

Zajímá vás rozuzlení příběhu? Chcete se dozvědět, jaké klíče jsme použili ke vstupu do vyšších pater našeho vztahu? Přihlaste se k odběru občasníku a my vám druhou část příběhu pošleme. Vzhledem k její důvěrnosti je přístupná jen přihlášeným uživatelům našeho webu.

Líbí se vám článek? Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David