Nevím, kdy naposledy vydechl. Jestli před hodinou nebo pěti. Brzký telefonát od táty byl předzvěstí toho, co viselo týden ve vzduchu. Umřel mi dědeček.

Stárnutí

V posledních třech měsících se děda začal svévolně počůrávat a pokakávat. To byla jediná nepříjemná věc, která ne něj házela nádech něčeho nečistého. Jinak byl bystrý, milý, došel se do kuchyně naobědvat, přišel si k plotu popovídat. Nicméně už bylo patrné, že letošní léto nezahájí plaveckou sezónu v bazénu a že se k nám do domečku nepodívá. S postupujícími týdny okem nepostřehnuté proměny přicházely. Třeba si už nesedal k počítači. „Už jej nezapínám, řekl“. Nesedával si ani venku na terásku a neslunil se na sluníčku. Nerozesadil si maliny, nejel si nakoupit. Přesto, když jsme se viděli nebo jsme spolu telefonovali, vždy byl bystrý, radostný a byl prvním gratulantem co se narozenin a svátků týče. O sobě mluvit nechtěl. Byl smutný z toho, že pomalu přestává ovládat své tělo, že je nemocný, má bolesti a že nemá kolem sebe tak často nejbližší, jak by si přál. Možná je to celý rok, co říkal, že chce umřít a že stojí za prd, jak mu tělo neslouží. Nikdy si ale nenaříkal příliš nahlas. To nebyl dědův styl. Přestože měl rakovinu prostaty a silné bolesti, nikdy si nevzal žádný lék. Byl to držák. Letos v létě by mu bylo krásných 89 let.

Dědovo stárnutí mě vrátilo po několika letech zase k zamyšlení se nad smrtí a nad tím, jak bych chtěla, aby proběhl můj obřad loučení. Vedlo mě k úvahám, jak to má asi děda? Co je pravdy na jeho sdělení, že chce umřít? A je-li to opravdu jeho niterné přání, jak mu pomoci jej vyplnit?   

Proměna ze dne na den

Žijeme daleko od rodiny. Bohudík, bohužel. Vše má své pro a proti. Plánuji přijet do Prahy za rodinou v čase mých narozenin, abychom všichni po delší době strávili pár dní společně. Děda se ale najednou proměnil ze dne na den. Jeden den chodil a povídal a den na to leží v posteli a příliš nekomunikuje. Ve vzduchu visí tedy i otázka, jak dlouho bude děda ještě mezi námi pozemšťany, a tak mi plánování dne odjezdu nikterak nejde. Doma je neustále co dělat, práci v Praze máme naplánovanou za 14 dní, kojím, mí rodiče chtějí být s vnoučaty. Kdy mám odjet? Jak dlouho zůstanu? Co všechno potřebuji zabalit? Mohu odjet až zítra nebo bude už pozdě a nestihnu si s dědou nic říci? Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.

Děda pomalu odchází a já s ním trávím poslední dny jeho života

Věci se poskládaly tak, že odjíždím s dětmi do Prahy. Rodiče nám nabídli, že stráví čas s holkami do doby naší plánované cesty do Prahy. Najednou ke mně přišel impulz jasného plánu, a tak jsem zabalila vše potřebné a vyjely jsme.

Mile mě překvapilo, že jsem při setkání nevnímala dědu jako umírajícího. Nebyla jsem ze setkání zaskočená. Ano, bylo zřejmé, že proměna je obrovská od poslední návštěvy, ale měla jsem z dědy radost. Vnímal, poznal mě, sledoval mě pohledem a řekl slovo nebo dvě. Prostě žil a vnímal. Uhh. Spadl mi kámen ze srdce. Spatříme se pohledem, víme o sobě, dotýkáme se a já mám příležitost se s dědou opravdu rozloučit. „Jak se mám ale rozloučit, když jsi stále dědo živ“, běží mi hlavou a slova o rozloučení mi nejdou vyslovit. A tak se neloučím. Jen s ním jsem, plně přítomná, přijímající vše co přichází a milující.

Několikrát za den za dědou zajdu. Pozdravím ho, sednu si k němu, hladím jeho ruku a čelo. To, co v tu chvíli chci sdělit, je, že jsem s ním, že jej mám ráda, že je báječný a statečný. Jsem zde vlastně proto, aby věděl, že ho mám ráda, pomohla jsem s péčí o něj a rozpustila jeho nepohodlí, strach, stud, co já vím. Vnitřně cítím, že bych mohla u dědy sedět celé dny. Je mi vedle něj dobře. Ale tři děti, mé unavené tělo a určité představy a plány mě zaměstnávají i jinými činnostmi. Pár dní je děda na tom stejně a události se odehrály tak, že chci na pár dní odjet s jedním dítkem k nám domů. Potřebuji prostor, odpočinek, a tak za pár hodin odjedu s Kájou za Davidem do domečku.

Loučení

Jdu zase za dědou a hlavou mi probleskne myšlenka, jestli je to poslední shledání nebo bude ještě nějaké. Beru s sebou Kájíka. Děda ho má moc rád a vím, že mu udělá radost na něj pohledět. Kája mi vydrží sedět na klíně jen krátkou chvíli, koukne na dědu a utíká si ven hrát. Povídám dědovi, že na pár dní odjíždím zalít si zahrádku, něco si natrhat, odpočinout si a že za pár dní přijedu, na mé narozeniny. Hladím jej ve vlasech, držím za ruku, hledím mu do očí, říkám mu, že jej mám ráda, že je statečný a pláču. Nikdo z nás neví kdy. Nechci, neumím předpovídat smrt, a tak se loučím s tím, že se těším někdy a někde na viděnou. Děda vnímá. Určitě by mi řekl: „Ale jdi ty, nebreč mi tady. Už jsem starý, netruchli pro mě, to je život. Ať už umřu a mám to za sebou“. Ale nemůže to říci, nejde mu to. Jen pokývá občas hlavou, podívá se na mě a řekne jo. Přeci jenom skrze chrapot řekl, co mu přišlo důležité: „Ať se vám daří!“ Pokývám hlavou, pláču a s vděčností za společné okamžiky odcházím. Rozloučili jsme se a já odjíždím s Kájou domů. Děda nám v našich aktivitách fandil a byl rád, že skrze nás ožívají zvyklosti jeho generace.

Odcházím

Dnes za jasné noci se hodinové ručičky zastavily, srdce přestalo tlouci a tělo zchladlo. Rozhodl se odejít. Děda umřel den před mými narozeninami, den před naší cestou do Prahy. Odešel a s sebou si odnesl i jedno velké rodinné tajemství.

Bolestná zpráva mě zasáhla. Odešel člověk, kterého mám moc ráda a kterému jsem za nesčetně věcí vděčná. Odcházím se s úmrtím dědy vypořádat do přilehlých luk. S vnitřní rozmluvou, potřebným časem a v harmonii s živly přírody přichází smíření. Kráčím po luční cestičce zpátky domů a zpívám píseň:

„There comes a time when we heed a certain call
(Přichází čas, ve kterém si všimneme určitého volání)

When the world must come together as one
(Kdy svět musí spolupracovat jako celek)

There are people dying
(Tady umírají lidé)

and its time to lend a hand to life….
(Je čas propůjčit ruku životu…)”

Zaplavil mě vnitřní klid, i když rána je stále bolestivá. Jsem vděčná, že nás život připravil pozvolna na odchod dědečka, že zemřel ve své posteli, v blízkosti a péči svých nejmilejších. Kolo života se pootočilo o jedno políčko.

Mám tě ráda dědečku, děkuji ti za vše a těším se zase někdy na setkání. Sklápím víko od počítače a unavená se nechávám unášet životem dál.  

S láskou a úctou k přirozeným procesům našich těl, Gabriela a David Kovářovi

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly? 

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci, doporučíte nás někomu z vašeho okolí nebo nejsou-li pro vás témata aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.