Žijeme daleko od rodiny. Bohudík, bohužel. Vše má své pro a proti. Plánuji přijet do Prahy za rodinou v čase mých narozenin, abychom všichni po delší době strávili pár dní společně. Děda se ale najednou proměnil ze dne na den. Jeden den chodil a povídal a den na to leží v posteli a příliš nekomunikuje. Ve vzduchu visí tedy i otázka, jak dlouho bude děda ještě mezi námi pozemšťany, a tak mi plánování dne odjezdu nikterak nejde. Doma je neustále co dělat, práci v Praze máme naplánovanou za 14 dní, kojím, mí rodiče chtějí být s vnoučaty. Kdy mám odjet? Jak dlouho zůstanu? Co všechno potřebuji zabalit? Mohu odjet až zítra nebo bude už pozdě a nestihnu si s dědou nic říci? Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.

Po první bouři jsme měli cestu do Prahy a má úžasná žena mi chtěla dát krásný dárek k narozeninám. Aniž bych cokoliv tušil, jezdili jsme po Praze a zařizovali jednu věc za druhou. Náš odjezd z Prahy se natahoval a mně se nelíbila vidina návratu do prochladlého domu. Začal jsem být nervózní a nepříjemný. „Ještě jednu poslední zastávku“, naléhala Gabča. „Dobře, ale vážně potřebujeme jet!“ Gabča vyběhla do vysokého domu a docela dlouho se nevracela. Má nervozita stoupala, a tak jsme se vydali s dětmi za ní a „nachytali“ jsme jí při činu! Obstarávala knihy Genových klíčů a Zlaté cesty (průvodce hologenetickým profilem).

Naše pohledy se střetly a zranění vyplavalo zase ven. Odtáhla jsem se a odešla do ložnice. Doufala jsem ale v to, že David za mnou brzy přijde. Nechci být uzavřená a vím, že mě otevře Davidova přítomnost. Potřebuji si povídat a dotýkat se. David se uvítá s dětmi a odchází za mnou nahoru. Cítím vzájemné vzrušení i blízkost. Ale jen na chvíli. Než se stačíme dotknout, děti jsou mezi námi a chtějí naši pozornost. Příjemná intimní chvilka se rozplynula. Není prostor na to probrat všechno naráz a v klidu. Přesto se ptám Davida, k čemu dospěl. Odpovídá mi a podotýká, že jsem jeho životní partnerka. Znělo to ale tak, jako by to říkal té nejošklivější holce. Vypadá vyřízeně. Mám pro to pochopení, ale… „Trochu půvabu by si toto významné sdělení zasloužilo, ne?“

Je večer a vzniká konečně prostor jen pro nás dva. Uleháme společně do postele. Po tom, co jsme si v průběhu dne řadu věcí vyjasnili, je nám dobře. Objímáme se a povídáme si. Líbí se mi, jak mě David hladí. Moc se mi to líbí a mé tělo na to nádherně reaguje. Hraji si s přijímáním a vyvoláváním rozkoše. Hraji si s odevzdáváním se. V paměti mám ale přeci jenom vzpomínku na včerejší peklo. A taky mi došlo, že to nové příjemné David ovládá ze dne na den. Vyzvídám. David zmíní jen slovo nebo souvětí, které mě vytočí: „Cože? Tohle jste spolu řešili?“ Napadá mě, jestli jí to snad nedělal taky? Nedělal. Žasnu nad jeho otevřeností a mou lehkostí se nechat vytočit. David mi vše láskyplně vysvětluje a ujišťuje mě v tom, ať se doptávám, na co potřebuji. Vyzařuje z něj nadhled a klid. Milujeme se. Je to krásné, jemné, plynulé. Odevzdáváme se jeden druhému a cítíme vzájemnou lásku, blízkost a splynutí. Najednou přijde nával emocí. Potřebují ven. Dostávám prostor pro vyjádření a David mě vším láskyplně provází. Otevřelo se zranění z dětství. Je nám krásně a jsme vděčni za tento nádherný okamžik. Usínáme.

Do dalšího dne jsme si udrželi dobrý pocit a fungujeme v normálním režimu. Využívám příležitosti se na věci doptat. Den střídá noc a uleháme do postele. Najednou se objeví vzpomínka na to, že spolu řešili sexuální fantazie, a tak to téma otevírám. David odpovídá stroze a chladně a to mě vytočí. David svou odpověď víc rozvede. Najednou cítíme vzájemnou blízkost, mazlíme se, povídáme si a otevíráme téma mých sexuálních fantazií. Jsem schopná přirozeně o svých fantaziích hovořit. Vyplouvají představy, nacházím slova a sdílení mi dělá dobře. Sdílení dělá dobře nám oběma. Plyneme na vlně fantazií a tělesných prožitků. Milujeme se a promilujeme celou noc.

Den za dnem je v jemnější obrysech dne předchozího. Objevuje se méně a méně nejasností, které potřebuji vysvětlit, pochopit, přijmout. Kráčíme krůček po krůčku k většímu uvolnění, k větší přirozenosti, otevřenosti, lásce, radosti a soucitu.

Další den si dovoluji být sama sebou a David mě tou zkušeností úžasně provází. Plníme si jednu mou erotickou fantazii a všelijak si hrajeme s příběhem, s naší vlastní reakcí, s tím, kdy jsme v roli a kdy ne. Já se na „divadelní scéně“ cítím úžasně. Cítím, že to, co dělám je mou přirozeností. Cítím se radostně, uvolněně a přitažlivě. Vnímám, že jsem si dala svolení k tomu si hrát a ukázat svou jinou tvář (být jinou než tou „známou hodnou holkou“).

Rozkvetla jsem, probudila se ve mně životní síla. Současně se projevilo mé JÁ a dokázala jsem se touto silou a mou přirozeností nechat vést celé dny. Tělo jsem měla rozvibrované a energie ve mně proudila. Stačilo jen pomyslet, propojit se se sebou a zaplavilo mě vzrušení, radost, hravost, živost a uvolnění. Vnímala jsem tu ohromnou vnitřní sílu, která vycházela z mé sexuality, z mé živočišnosti. Byla ohromující, nepřehlédnutelná, silně přitažlivá, mocná a nekonečná. Zářila jsem. Vnímal to jak muž, tak i děti. David mě za mou přirozenost obdaroval lahodnými dortíky. Všech pět se nás těšilo z lahodné chutě krému a čokolády. Po chvíli odešel David se synem pryč a zůstaly jsme jen my tři holky. Užíváme si společný čas. Všechny záříme, smějeme se a baštíme dortíky. Je nám nádherně a vnímáme vzájemnou blízkost, lásku a hravost. Vnímám, že jsem pro holky Královnou a ony jsou Princeznami.

A takhle by to mohlo pokračovat do nekonečna. Jenže… Zveřejnili jsme první část příběhu a kromě našeho vztahu a rodiny jsme se začali opět věnovat také společné práci. Už jsem se necítila tak nad věcí a doléhala na mě tíha všedních dnů. Najednou ve mně zdánlivě banální rozhovor Davida s jeho kamarádem probudí zranění a mně dochází, že se mylně domníváme, že na stín v duši dopadlo světlo. Vzpomínky se vrací a mně je nepříjemně v tom, když se náš prožitek znovu otevírá s dalšími lidmi.

David poukazuje na to, že nemám svůj stín zpracovaný a že si mám své téma řešit. „Ano, já vím, že mám stále problém. A připomíná mi jej šrám na duši, který jsi způsobil.“

Jsme zase na dně, a tak situaci řešíme večer s naším přítelem. Hovoří mi z duše. V řadě věcí s ním souzním. Pojmenovává situace a vyslovuje myšlenky tak, jak je hluboko uvnitř sebe cítím, jen jsem nebyla schopná je v takové otevřenosti před Davidem vyslovit.

Druhý den David zkoumá každou myšlenku, která večer padla. Nahlíží na vyřčené z různých úhlů pohledu, rozšiřuje i mé pohledy vnímání a dává nové obrysy dalšímu společnému soužití. Řada jeho pohledů však ve mně vyvolává emoce a další pochybnosti. Mám pocit, že na mě tlačí. Přichází den a půl velké sebereflexe a hluboké očisty. Jednáme však konstruktivněji než před návštěvou přítele. Když se nemůžeme pochopit, vypisujeme své myšlenky na papír:

Uffff!!! Jsem to ale prevít, co? Když si čtu předchozí řádky, vůbec se nedivím, že si to také myslíte. Zkuste mi dát šanci a přečtěte si, jak jsem vše vnímal já a k čemu celá situace vedla.

Vzít to asi musím už od začátku našeho vztahu. Když jsme se potkali, bylo mi 24 let a z nejrůznějších důvodů (s vírou to nemělo nic společného) jsem byl ještě panic. Na studijní pobyt do Kolína nad Rýnem jsem odjížděl s tím, že se chci naučit cizí jazyk. Ten se podle rady mého zkušeného přítele (dnes je mu 81 let), člověk nejlépe naučí v posteli. „To bude výzva“, říkám si, „ale nechám tomu volný průběh.“ Další myšlenka je: „Hlavně se nestýkat s Čechy, protože pak z toho učení se cizímu jazyku moc nebude. Naštěstí jsem na Erasmu na DSHS (Deutsche Sport Hochschule) jediný Čech, takže by to neměl být problém.“ Omyl! Nebyl jsem tam jediný Čech. V tu dobu tam magisterské studium absolvovala Gabča, má dnešní žena.

A jaká je má první vzpomínka na setkání s ní? Ležel jsem na palandě v našem malém kolejním pokoji a něco si četl, když v tom do pokoje znenadání „vtrhla“ Gabča a s nadšením se chtěla seznamovat. Vím, že jsem byl zaskočený a její nadšení jsem nesdílel, ale nijak jsem to nedal najevo.

Pátrat jsem po této vzpomínce začal na podnět Pjéra la Šeze v jedné z jeho přednášek na téma partnerství. Podle něj totiž úplně první dojem z partnera, určuje charakter a hlavní (osudové) téma vztahu.

Dnes mi dochází, že už tehdy se jednalo o překročení mých hranic a nevyžádaný vstup do mého soukromého prostoru, který jsem si nechal líbit. Postupně jsme spolu začali trávit víc času a zamilovali jsme se do sebe. Jak se náš vztah vyvíjel dál, není teď úplně podstatné. Z běžného pohledu zvenku byl harmonický a možná i splněným snem mnoha lidí. Nedocházelo mi to, ale své hranice, jsem si nechal překračovat docela často i v pro mě důležitých věcech, a to i přesto, že jsem své hranice jasně předem vymezil. Byl jsem prostě „hodný“ kluk.

Jediná vážnější otázka pro mě byla: Je Gabča vážně i ta poslední žena v mém životě? Ano, miluji jí a nemyslím na jiné, ale slíbit, že po zbytek života jinou ženu podobným způsobem v celé plnosti nepoznám? Že nebudu mít žádné srovnání, a že díky tomu může být složité docenit, jaký poklad mám doma? A to se ukázalo být, jako hlavní téma pro Gabču.

Do vztahu jsme si samozřejmě také přinesli každý své vztahové vzorce a zvyky z našich rodin. Řekl bych, že dokud byla Gabča v „pohodě“, zdálo se, že vztah funguje „ideálně“ a naše životy plynuly v běžném duchu. Po narození dětí, ano dětí, hned první těhotenství nám totiž nadělilo dvojnásobně, začalo přituhovat a vše začalo drhnout. Opravdu jsem se snažil a kromě zaměstnání jsem zastal doma i ve vztahu práce jako málokterý muž. Čas pro sebe jsem mimo cestu do práce a z práce neměl. Domácnost přitom vypadala podle mých vzorců z domova tristně. Gabča byla unavená a moc často se nesmála. Život mi začal připadat prázdný a bezduchý. Říkal jsem si, to je ono? Takhle to má být? Začali jsme na vztahu i na sobě cíleně pracovat a věci se měnily.

Za dva roky se nám obrátil život naruby. Přišel jsem o práci, přestěhovali jsme se do přírody, ve vztahu jsme opět objevili radost, prožili jsme krásné druhé těhotenství a přirozený porod, který nás úžasným způsobem naplnil a posílil. Našli jsme své poslání v provádění dalších párů na cestě k radostnému a vědomému přístupu k partnerství a rodičovství, a začali se mu v rámci našich možností věnovat.

Poslední rok byl ale trochu jako na houpačce a úspěchy a hezké chvíle střídaly neúspěchy a nedorozumění. Něco vše brzdilo. Stále jsem neměl čas pro sebe a to přesto, že jsem si o něj opakovaně říkal a Gabče jsem se ho snažil dopřát. Z mého pohledu si ho nedopřávala ona, nebo ho nevyužívala dostatečně. Byl jsem stále kritičtější a nejistější v tom, jestli vše zvládnu, a jestli je Gabča opravdu ta pravá žena mého života. Ze strany Gabči jsem navíc cítil stále větší nedůvěru při jakémkoliv mém kontaktu s jinými ženami. Asi vnímala mou nejistotu, ale k ničemu, co by ohrožovalo náš vztah, nedošlo. Několikrát jsme po menších i větších rozepřích zkoušeli vše do hloubky rozebrat a posunout, ale zjevně bez většího porozumění, protože se vše neustále vracelo. Využívali jsme skvělé podpory od rodičů Gabči, ale i společně strávený čas problémy jen na chvíli zamaskoval.

A pak se mi při rozjímání nad mým životem a naším vztahem vynořila silná a jasná vzpomínka na setkání s jednou ženou. Nevěděl jsem, proč se s tou ženou potřebuji setkat, ale věděl jsem, že to mám udělat, ale hlavně že mám o všem pravdivě a předem říct Gabče. Jenže jak v tom všem nedorozumění a napětí, které prožíváme doma, něco takového upřímně a láskyplně sdělit své ženě? První, alespoň trochu vhodný okamžik, jsem, jak je mým „dobrým“ zvykem, promeškal, a pak ve mně už jen narůstalo napětí. Až přijel na návštěvu kamarád, kterému jsem se svěřil. Doufal jsem ve vhodnou příležitost vše otevřít v brzké době. Děti byly nemocné a práce stála. Chtěl jsem počkat, ale Gabča ráno přišla a začala vyzvídat, co by měla vědět z toho, co jsme s kamarádem probírali. Naznačil jsem, že jí něco musím říct, ale snažil jsem se tomu vyhnout.

Co přesně a jak jsem řekl, si už nevzpomenu, ale asi to ani nebylo důležité. Spojení vzpomínky na jinou ženu a slovního spojení „životní partnerka“ je jistě zraňující pro každou ženu. Chtěl jsem odjet, až bude vhodná příležitost a až se děti uzdraví. Ale v hlavě Gabči se nastartoval program jejího opuštění a začala střílet: „Vyřeš si to hned!“ Pro mě bylo řešením jedině se s onou ženou potkat. Nevěděl jsem proč, ale bylo to tak. Začal jsem plánovat setkání, do toho jsme se starali o děti a vysvětlovali si, co kdo čím myslel a o co jde. Měl jsem pocit, že je jasné, že Gabču neopouštím, jen si jedu něco ujasnit.

Ta žena si byla ochotná najít čas, ale vzhledem ke svému programu buď dnes, nebo až za 14 dní. „Jedu dnes nebo to doma nevydržíme,“ blesklo mi hlavou. Začal jsem organizovat odjezd. Chtěl jsem si večer vzít auto. Říkal jsem si: „Večer vezmu auto a ráno se vrátím.“ Nevím, jestli jsem to takhle řekl, ale auto si brát nemám, kdyby bylo potřeba dovézt děti k doktorovi. Pravděpodobné se mi to nezdálo, ale začal jsem hledat spojení veřejnou dopravou, což od nás není úplně jednoduché. Už nezbýval čas na nic jiného než sbalit pár věcí, rozloučit se a vyrazit. Kotel jsem naložil a kvůli jeho obsluze si přece můžeme zavolat. Gabča také podotkla, že můžu zůstat pryč déle, abych si vyřešil, co potřebuji, protože čas strávený mimo rodinu a bez povinností měl být můj dárek k narozeninám, tak ať si ho dopřeji. Působila vyrovnaně a odhodlaně vše zvládnout. Na cestu jsem ještě dostal úkol: „Kup dětem sirup na odkašlání!“ Do té věty asi Gabča promítla všechny své emoce, protože jsem měl pocit, jako by na přivezení sirupu závisela budoucnost našeho vztahu. A tenhle pocit mě neopustil po celou dobu mého „výletu“.

Cestu a setkání rozepisovat nebudu, protože podstatné nejsou. Zmíním jen, že s onou ženou jsme si povídali a nad ránem se rozloučili a šli spát. Rozhodl jsem se, že ráno vyrazím domů. Vzal jsem si telefon, abych Gabče napsal, že jedu domů a našel spojení. Přitom jsem zjistil, že Gabča psala, abych přijel. První ranní vlak jede už za dvě hodiny, pak ale nepřivezu ten sirup. „Raději se trochu vyspím a po otevření obchodů ráno zkusím sirup sehnat. Dvě hodiny nebudou hrát takovou roli, jako nepřivézt sirup,“ napadlo mě. Cestou na nádraží jsem sirup nesehnal. Musel bych ještě hodinu počkat: „Objednám ho cestou a za dva dny ho máme doma.“

Domů jsem se vracel s vnitřním klidem a jistotou. Byl jsem rád, že jsem si ustál svou potřebu setkat se s onou ženou, ujasnit si vzpomínky a pocity, a že mi to má žena umožnila. Nečekal jsem vřelé přijetí, ale byl jsem připraven vše zvládnout. Jediná nejistota ve mně se týkala už jen toho, jestli Gabča vše přijme.