Rozhodli jsme se s vámi sdílet naše prožitky posledních týdnů a ukázat na nich řadu výzev, kterým v partnerských vztazích běžně čelíme. Věnujeme se jim v rámci našeho poslání při provádění párů na cestě k vědomému životu. Upozorňujeme také na důležitost otevřené komunikace, rozdílnosti ve vnímání žen a mužů a i na to, že je někdy složité si přes veškerou snahu udržet odstup. Stejně jako na našich přednáškách a kurzech jsme i v tomto článku maximálně otevření a pravdiví. Na následujících řádcích máte možnost si vychutnat pohledy a prožitky ženy a muže ze zásadního období ve vývoji jejich vztahu.

Příběh ženy

Dnes píši příspěvek s úsměvem na tváři a zítra jej budu dopisovat se slzami v očích. A než bude mít článek finální podobu, prožiji řadu dalších hlubokých emocí a pocit radosti bude střídat pocit prázdnoty ještě nesčetněkrát. Stíny a osudová témata v partnerství – toto téma se nedávno otevřelo v našem vztahu. A tak tyto řádky vznikají ještě z živé paměti a mé tělo stále reaguje na to, na co pomyslím nebo co napíši.

Jednoho rána, po večerní návštěvě našeho společného přítele, se v našem vztahu otevřelo pro mě velmi bolestivé téma. Večer jsem šla spát o něco dříve a nechala chlapy, ať proberou, co potřebují. Ráno jsem vyzvídala, jestli je něco, co bych měla vědět. Muž po chvíli přemýšlení připustil, že vlastně ano, ale že čeká na vhodnou chvíli, kdy mi to sdělí. Já muže s důvěrou vyzývala k tomu, ať to prostě řekne a nedělá cavyky. Úplně mylně jsem se domnívala, o čem bude řeč, a tak jsem to z něj vydolovala. To, co řekl, jsem slyšet nechtěla. Bodl přímo do vosího hnízda.

David mi s vážností říká: „Gabčo, vrátila se mi vzpomínka z kursu. Při jednom rozřazování jsem měl zavřené oči, a když jsem je otevřel, slyšel jsem, že přede mnou stojí životní partnerka. Nestála jsi tam ty, ale ONA a usmívala se na mě. Bylo to pro mě velmi silné…“

Zásah, zkameněla jsem, srdce mi buší o sto šest, snažím se udržet pozornost u toho, co David říká dále a zároveň cítím, že právě přicházím o svého milovaného muže. Jsem totálně bezmocná a prázdná. Celá moje vidina mne, jako úžasné ženy, a nás jako šťastné rodiny, se rozplynula.

Tantrický kurs celostních smyslných masáží jsme absolvovali před několika lety spolu. Cvičení, které bylo skupinové a byli jsme u něj oba, si každý z nás pamatuje naprosto odlišně. Vnímám, jak Davida neuspokojilo mé vysvětlení a uvědomuji si, jak jej ovládá jeho vzpomínka a nutkavá potřeba se s onou ženou setkat.

Jak jen může zpochybňovat náš vztah a jak se může nechat ovládat vzpomínkou starou dva a půl roku? Jak to může říci v době, která je pro nás totálně náročná?

Vidím v něm slabocha, který neunese tíhu období a vykašle se na to, co společně tvoříme a radši uteče. Jsme spolu 10 let a přivedli jsme na svět tři úžasné děti. Odstěhovali jsme se z města na konec světa, sžíváme se s novým prostředím, rozjíždíme podnikání a začínáme žít naše poslání. Jsem v celku šťastná a mám důvěru v mužova rozhodnutí a ve směr, kterým se ubíráme. Nicméně mě zklamal tím, co řekl.

Chci, aby situaci vyřešil hned. Chci se ochránit před dalším zraňováním. Rozhodl se, že se s ní setká. Proč ale? V hlavě mi jedou různé scénáře společně stráveného času. Stačilo by snad zvednout telefon a o všem se pobavit ne? Několikrát to téma přes den otevřeme. Nicméně jsme uvězněni v emocích a máme jiné úhly pohledů na řešení situace. Nějak fungujeme s dětmi a David v podvečer odjíždí. Rozloučíme se v celku v dobré náladě.

Nepropadnout beznaději mi pomohl tanec s dětmi. Přišla radost z tance. Přišlo uvolnění a smíření. Byl to osvobozující pocit. Otevřel se můj nejhlubší strach a dostal reálnou podobu. Najednou to, co bylo celé partnerství uloženo pod pokličkou – obava z toho, že ode mě jednou můj muž odejde, vyplavala na povrch. Můj niterný strach, doposud zlehka bublající uvnitř mého já, nabyl obřích rozměrů a vytryskl. Konečně se TO vyřklo a já jsem se mohla potkat s vlastní reakcí. Má největší obava se pro mě stala realitou. Vnímám, že na mě dolehla karmická tíha v celé své opravdovosti. Téma nevěry a opuštění si řešila moje babička, máma a kdo ví, které další ženy před nimi.

Odpoledne mě ještě vytočilo, že si David přes moji žádost nenašel čas na to, aby mi připomněl, jak regulovat kotel přes noc. Jel už si na své vlně. Uložila jsem děti ke spánku, postarala se o domácnost a s klidnou hlavou ulehám do postele.

Náhle tělem projede vzpomínka na milování z dnešního rána. Vnímám Davida za svými zády, cítím, jak mnou proniká. Chybí mi, chtěla bych ho mít vedle sebe. Neozývá se. Najednou se začnou budit děti, jsou dva dny nemocné a neví, jak si poradit s kašlem. Jsem z toho nervózní. Nespíme. Je toho na mě moc! Neustále se budím k dětem a hlavou se mi honí myšlenky na to, co se odehrává u Davida. Mám sucho v krku. Piji, chodím na záchod, topím, děti mě hledají po domě. Jsem nesvá. „Nechal mě ve štychu, proč mu nedochází, že odjel v totálně blbý čas,“ napadá mě. Neozývá se a já mu z rozčílení píši, že máme nemocné děti, ať se jede o ně postarat. Neodpovídá. Jsem jak na trní, emoce se mnou mlátí a mám potřebu křičet a brečet.

Zvedám se z postele a v tu chvíli se vzbudí jedna z holčiček: „Mami, kam jdeš?“ „Nikam miláčku,“ odpovídám a leháme si k sobě. Mám oči plné slz a cítím potřebu jí sdělit, co prožívám: „Bolí mě to, že tu tatínek není s námi. Právě teď tráví čas s jinou ženou, protože si není jistý tím, že jsem jeho životní partnerka. Nicméně vás miluje a milovat bude. Jen mezi partnery se někdy stane, že se jejich láska mine.“ Chci, aby se vrátil ještě v noci, chci, aby se mi ozval. Musím si ještě chvíli počkat. Pak přijde SMSka. Miluji tě, ráno jedu domů. Rozbrečím se. Čtu si zprávu znovu a znovu. Rozhodl se. K ránu upadám vyčerpáním do spánku.

Již za světla se probudím a s čistou hlavou uděláme naší každodenní ranní rutinu. Během dopoledne na mě dopadá zklamání z toho, že David nejel tím nejčasnějším vlakem, a že zvažoval přijet ještě pozdějším spojem. Zavírá mě to. Vždyť já tě potřebuji. Je toho na mě tady moc. Děti začínají dělat bordel a já na ně reaguji podrážděně. Zakazuji jim věci a v beznaději je zavírám do pokoje. Do prdele, cítím se jako hrozná máma. Nedokážu reagovat s klidnou hlavou a řvu na ně.

Zanedlouho se objevil David. Jsem ráda, že je doma, jsem napjatá s čím přijel, ale když se střetly naše pohledy, polil mě chlad a odtáhla jsem se.

Mužský pohled

Uffff!!! Jsem to ale prevít, co? Když si čtu předchozí řádky, vůbec se nedivím, že si to také myslíte. Zkuste mi dát šanci a přečtěte si, jak jsem vše vnímal já a k čemu celá situace vedla.

Vzít to asi musím už od začátku našeho vztahu. Když jsme se potkali, bylo mi 24 let a z nejrůznějších důvodů (s vírou to nemělo nic společného) jsem byl ještě panic. Na studijní pobyt do Kolína nad Rýnem jsem odjížděl s tím, že se chci naučit cizí jazyk. Ten se podle rady mého zkušeného přítele (dnes je mu 81 let), člověk nejlépe naučí v posteli. „To bude výzva“, říkám si, „ale nechám tomu volný průběh.“ Další myšlenka je: „Hlavně se nestýkat s Čechy, protože pak z toho učení se cizímu jazyku moc nebude. Naštěstí jsem na Erasmu na DSHS (Deutsche Sport Hochschule) jediný Čech, takže by to neměl být problém.“ Omyl! Nebyl jsem tam jediný Čech. V tu dobu tam magisterské studium absolvovala Gabča, má dnešní žena.

A jaká je má první vzpomínka na setkání s ní? Ležel jsem na palandě v našem malém kolejním pokoji a něco si četl, když v tom do pokoje znenadání „vtrhla“ Gabča a s nadšením se chtěla seznamovat. Vím, že jsem byl zaskočený a její nadšení jsem nesdílel, ale nijak jsem to nedal najevo.

Pátrat jsem po této vzpomínce začal na podnět Pjéra la Šeze v jedné z jeho přednášek na téma partnerství. Podle něj totiž úplně první dojem z partnera, určuje charakter a hlavní (osudové) téma vztahu.

Dnes mi dochází, že už tehdy se jednalo o překročení mých hranic a nevyžádaný vstup do mého soukromého prostoru, který jsem si nechal líbit. Postupně jsme spolu začali trávit víc času a zamilovali jsme se do sebe. Jak se náš vztah vyvíjel dál, není teď úplně podstatné. Z běžného pohledu zvenku byl harmonický a možná i splněným snem mnoha lidí. Nedocházelo mi to, ale své hranice, jsem si nechal překračovat docela často i v pro mě důležitých věcech, a to i přesto, že jsem své hranice jasně předem vymezil. Byl jsem prostě „hodný“ kluk.

Jediná vážnější otázka pro mě byla: Je Gabča vážně i ta poslední žena v mém životě? Ano, miluji jí a nemyslím na jiné, ale slíbit, že po zbytek života jinou ženu podobným způsobem v celé plnosti nepoznám? Že nebudu mít žádné srovnání, a že díky tomu může být složité docenit, jaký poklad mám doma? A to se ukázalo být, jako hlavní téma pro Gabču.

Do vztahu jsme si samozřejmě také přinesli každý své vztahové vzorce a zvyky z našich rodin. Řekl bych, že dokud byla Gabča v „pohodě“, zdálo se, že vztah funguje „ideálně“ a naše životy plynuly v běžném duchu. Po narození dětí, ano dětí, hned první těhotenství nám totiž nadělilo dvojnásobně, začalo přituhovat a vše začalo drhnout. Opravdu jsem se snažil a kromě zaměstnání jsem zastal doma i ve vztahu práce jako málokterý muž. Čas pro sebe jsem mimo cestu do práce a z práce neměl. Domácnost přitom vypadala podle mých vzorců z domova tristně. Gabča byla unavená a moc často se nesmála. Život mi začal připadat prázdný a bezduchý. Říkal jsem si, to je ono? Takhle to má být? Začali jsme na vztahu i na sobě cíleně pracovat a věci se měnily.

Za dva roky se nám obrátil život naruby. Přišel jsem o práci, přestěhovali jsme se do přírody, ve vztahu jsme opět objevili radost, prožili jsme krásné druhé těhotenství a přirozený porod, který nás úžasným způsobem naplnil a posílil. Našli jsme své poslání v provádění dalších párů na cestě k radostnému a vědomému přístupu k partnerství a rodičovství, a začali se mu v rámci našich možností věnovat.

Poslední rok byl ale trochu jako na houpačce a úspěchy a hezké chvíle střídaly neúspěchy a nedorozumění. Něco vše brzdilo. Stále jsem neměl čas pro sebe a to přesto, že jsem si o něj opakovaně říkal a Gabče jsem se ho snažil dopřát. Z mého pohledu si ho nedopřávala ona, nebo ho nevyužívala dostatečně. Byl jsem stále kritičtější a nejistější v tom, jestli vše zvládnu, a jestli je Gabča opravdu ta pravá žena mého života. Ze strany Gabči jsem navíc cítil stále větší nedůvěru při jakémkoliv mém kontaktu s jinými ženami. Asi vnímala mou nejistotu, ale k ničemu, co by ohrožovalo náš vztah, nedošlo. Několikrát jsme po menších i větších rozepřích zkoušeli vše do hloubky rozebrat a posunout, ale zjevně bez většího porozumění, protože se vše neustále vracelo. Využívali jsme skvělé podpory od rodičů Gabči, ale i společně strávený čas problémy jen na chvíli zamaskoval.

A pak se mi při rozjímání nad mým životem a naším vztahem vynořila silná a jasná vzpomínka na setkání s jednou ženou. Nevěděl jsem, proč se s tou ženou potřebuji setkat, ale věděl jsem, že to mám udělat, ale hlavně že mám o všem pravdivě a předem říct Gabče. Jenže jak v tom všem nedorozumění a napětí, které prožíváme doma, něco takového upřímně a láskyplně sdělit své ženě? První, alespoň trochu vhodný okamžik, jsem, jak je mým „dobrým“ zvykem, promeškal, a pak ve mně už jen narůstalo napětí. Až přijel na návštěvu kamarád, kterému jsem se svěřil. Doufal jsem ve vhodnou příležitost vše otevřít v brzké době. Děti byly nemocné a práce stála. Chtěl jsem počkat, ale Gabča ráno přišla a začala vyzvídat, co by měla vědět z toho, co jsme s kamarádem probírali. Naznačil jsem, že jí něco musím říct, ale snažil jsem se tomu vyhnout.

Co přesně a jak jsem řekl, si už nevzpomenu, ale asi to ani nebylo důležité. Spojení vzpomínky na jinou ženu a slovního spojení „životní partnerka“ je jistě zraňující pro každou ženu. Chtěl jsem odjet, až bude vhodná příležitost a až se děti uzdraví. Ale v hlavě Gabči se nastartoval program jejího opuštění a začala střílet: „Vyřeš si to hned!“ Pro mě bylo řešením jedině se s onou ženou potkat. Nevěděl jsem proč, ale bylo to tak. Začal jsem plánovat setkání, do toho jsme se starali o děti a vysvětlovali si, co kdo čím myslel a o co jde. Měl jsem pocit, že je jasné, že Gabču neopouštím, jen si jedu něco ujasnit.

Ta žena si byla ochotná najít čas, ale vzhledem ke svému programu buď dnes, nebo až za 14 dní. „Jedu dnes nebo to doma nevydržíme,“ blesklo mi hlavou. Začal jsem organizovat odjezd. Chtěl jsem si večer vzít auto. Říkal jsem si: „Večer vezmu auto a ráno se vrátím.“ Nevím, jestli jsem to takhle řekl, ale auto si brát nemám, kdyby bylo potřeba dovézt děti k doktorovi. Pravděpodobné se mi to nezdálo, ale začal jsem hledat spojení veřejnou dopravou, což od nás není úplně jednoduché. Už nezbýval čas na nic jiného než sbalit pár věcí, rozloučit se a vyrazit. Kotel jsem naložil a kvůli jeho obsluze si přece můžeme zavolat. Gabča také podotkla, že můžu zůstat pryč déle, abych si vyřešil, co potřebuji, protože čas strávený mimo rodinu a bez povinností měl být můj dárek k narozeninám, tak ať si ho dopřeji. Působila vyrovnaně a odhodlaně vše zvládnout. Na cestu jsem ještě dostal úkol: „Kup dětem sirup na odkašlání!“ Do té věty asi Gabča promítla všechny své emoce, protože jsem měl pocit, jako by na přivezení sirupu závisela budoucnost našeho vztahu. A tenhle pocit mě neopustil po celou dobu mého „výletu“.

Cestu a setkání rozepisovat nebudu, protože podstatné nejsou. Zmíním jen, že s onou ženou jsme si povídali a nad ránem se rozloučili a šli spát. Rozhodl jsem se, že ráno vyrazím domů. Vzal jsem si telefon, abych Gabče napsal, že jedu domů a našel spojení. Přitom jsem zjistil, že Gabča psala, abych přijel. První ranní vlak jede už za dvě hodiny, pak ale nepřivezu ten sirup. „Raději se trochu vyspím a po otevření obchodů ráno zkusím sirup sehnat. Dvě hodiny nebudou hrát takovou roli, jako nepřivézt sirup,“ napadlo mě. Cestou na nádraží jsem sirup nesehnal. Musel bych ještě hodinu počkat: „Objednám ho cestou a za dva dny ho máme doma.“

Domů jsem se vracel s vnitřním klidem a jistotou. Byl jsem rád, že jsem si ustál svou potřebu setkat se s onou ženou, ujasnit si vzpomínky a pocity, a že mi to má žena umožnila. Nečekal jsem vřelé přijetí, ale byl jsem připraven vše zvládnout. Jediná nejistota ve mně se týkala už jen toho, jestli Gabča vše přijme.

Zobecnění

Podívejme se teď na celý příběh a vzorce chování s odstupem. Způsobem, jakým pracujeme s klienty, a jak jsme to nakonec zvládli i my.

Napadlo by vás, že se jedná o popis stejné situace? Tentýž moment může být ve vzpomínkách dvou lidí uložen dokonce ještě rozdílněji. Záleží na filtrech a programech z minulosti, které zkreslují naše vnímání a samozřejmě také na aktuálních emocích. A možná jste už také zjistili, že jinak vnímají, reagují a komunikují ženy a jinak muži. My jsme přes veškerou práci, kterou jsme na sobě v posledních letech vykonali, nebyli schopni situaci od počátku řešit s nadhledem a vědomě. Což připisujeme závažnosti tématu, které se s odstupem času nebojíme označit za osudové nebo karmické, předchozímu náročnému životnímu období a potřebě našich bytostí si vše odžít, abychom mohli jít dál. Prostor pro posun vztahu otevřelo podvědomí, které se v našem případě ozvalo vzpomínkou a úkolem, ve chvíli rozjímání. Jindy k nám podvědomí promlouvá ve snech, při meditaci nebo fyzickém cvičení. Pokud ve vztahu nebo životě obecně neprožíváme svou nejhlubší pravdu a uvnitř potom toužíme, je důležité jeho zprávu nezamést pod koberec a vydat se na cestu do neznáma.

I když David už dávno věděl, že to, co žena říká, znamená jen zřídka to, co chce, nechal se chytit do pasti svého programu. I když věděl, že se žena potřebuje cítit milovaná, aby zvládla životní příkoří, nedokázal svou lásku jasně komunikovat.

I když Gabča už dávno věděla, že muži většinou reagují na to, co žena říká, a ne na to, co tím myslí (většinou si žena partnerovi říká o důkaz lásky, přesně tím způsobem, který zrovna potřebuje, a to ať říká cokoliv:-)), i ona se nechala chytit do pasti svých programů. A to jim oběma umožnilo si své programy odžít a následně otevřít novou kapitolu jejich vztahu, již nesvázanou těmito programy. O jaké programy se jednalo?

U Gabči šlo o strach z opuštění, který jí bránil prožívat ve vztahu bezpodmínečnou lásku a radost. Což je v naší společnosti docela častý program a důvod k rozpadu vztahu. Jakmile se program spustil, bylo v podstatě jedno, co David říká. Vše, co se dělo, ji jen ujišťovalo v jejím přesvědčení, že jí David opouští. Souběžně se pravděpodobně spustil program „silné“ ženy zvládající životní příkoří bez známky slabosti a emocí, když její muž selhal.

U Davida se jednalo o program „hodného kluka“. O překonání strachu z nepřijetí, z toho že vyjádřením své pravé podstaty, potřeb a hranic Gabču zraní. Tyto strachy mu nedovolovaly cítit se ve vztahu svobodně a sám sebou. Což je také problém řady mužů dnešní doby. I on se nechal svým programem ovládnout. Pocit nepřiměřeného omezování z předchozího průběhu vztahu mu bránil v porozumění skutečnému obsahu Gabčiných sdělení. Našel v nich to, co v danou chvíli nejvíce potřeboval: svolení si vše prožít a ujasnit.

Přestože nám prožití našich programů v běžné životní situaci pomohlo v prohloubení vztahu, rozhodně to není cesta pro každého. Drobné neshody je lepší řešit hned, otevřeně a s láskou. Když se budeme držet popisu vlastních pocitů bez poukazování na chyby toho druhého a dokážeme jim i naslouchat, aniž bychom je brali osobně, jsme na nejlepší cestě vše zvládnout. Nám se to bohužel nedařilo.

Závažná témata doporučujeme otevírat v bezpečném prostředí za přítomnosti důvěryhodné a zkušené osoby.

Zajímá vás, proč jsme se rozhodli celý příběh sdílet a co stojí za jeho vznikem? Je to jednoduché. Za vším hledej ženu! Po prožití všeho, co mělo být prožito, vyjasnění všech otázek, vyčištění negativních emocí a prohloubení vzájemné lásky (o všem se dočtete v pokračování článku), stále zbývalo něco k úplnému vzájemnému pochopení. Sepsání celé situace a všech souvisejících prožitků a emocí bylo pro Gabču schůdnější než to Davidovi říci (jestli pro vás není jednoduché sdílet s parterkou/em pocity, zkuste to také;-)). Když David pochopil, jak rozdílné jejich vnímání situace bylo, rozhodl se vše také sepsat. Pak už byl jen krůček k vypuštění příběhu do světa. Věříme, že přinese porozumění a inspiraci do vztahů těch, kdo si ho přečtou.

Líbí se vám článek? Myslíte si, že může inspirovat někoho ve vašem okolí? Sdílejte ho třeba na FB!

Zajímá vás rozuzlení příběhu? Chcete se dozvědět, jaké klíče jsme použili ke vstupu do vyšších pater našeho vztahu? Přihlaste se k odběru občasníku a my vám druhou část příběhu pošleme. Vzhledem k její důvěrnosti je přístupná jen přihlášeným uživatelům našeho webu.

Chci druhou část příběhu

Líbí se vám článek? Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David