Po každém kurzu zažíváme pocity naplnění, radosti, ale i únavy po dobře vykonané práci. Rádi bychom z jeho průběhu něco sdíleli, ale nakonec převládne pocit, že stojí za to zachovat důvěrnost prožitků s ním spojených. Na našich kurzech zaměřených na vědomý přístup ke vztahu – Poznáváme se, k početí – Počínáme, k těhotenství – Jsme těhotní a k porodu – Rodíme se totiž přímo dotýkáme života. Jeho nejjemnější esence. Každý z nás se do tohoto světa narodil a s tím, jak začínáme vědomě uvažovat o zplození života nového, procházíme zpětně svým životem a prožíváme a čistíme vše, co nám neslouží a co nechceme předávat dětem, které do tohoto světa přijdou naším prostřednictvím. 
Narážíme na zranění, vnímané křivdy, nefunkční vzorce chování, ale také na lásku, něhu a porozumění. Vracíme se k tělu, oslavujeme ducha, osvěžujeme duši, uvolňujeme emoce, harmonizujeme vztahy, to vše se záměrem, abychom našim dětem dopřáli to nejlepší. Vynořují se vzpomínky na ztráty blízkých osob, chování a výchovu našich rodičů, střety s autoritami diktujícími nám pohled na svět, ať už při předchozím porodu nebo opakovaně v průběhu života. Někdy se objeví nepřijetí vlastního těla, což je v tomto období zásadní, ale také běžné výzvy vztahů jako třeba to, kdo drží rodinný rozpočet. Někdy se otevřou i témata a emoce, která jako by nebyla z tohoto života, ale je třeba je v tomto životě a s tímto partnerem prožít. Někdo by je nazval karmickými pouty nebo vzorci kolektivního vědomí.
Každý kurz je jedinečný, hluboký jiným způsobem, ale vždy cítíme, že páry a případně jejich děti, které k nám přijedou podstupují úžasnou cestu směřující ke změně světa, ve kterém žijeme. Jsme vděční, za každý z nich. Naplňuje nás pozorovat zamilované nastávající rodiče, kteří si vzájemně projevují lásku a dopřávají ji i svému dítěti a to často dřív, než vůbec počnou. Je nám ctí být u toho a přispět svou trochou znalostí, zkušeností a vhledů na jejich společné cestě životem.
Děkujeme, že můžeme být u toho!
Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.
Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.
Vnímal, poznal mě, sledoval mě pohledem a řekl slovo nebo dvě. Prostě žil a vnímal. Uhh. Spadl mi kámen ze srdce. Spatříme se pohledem, víme o sobě, dotýkáme se a já mám příležitost se s dědou opravdu rozloučit. „Jak se mám ale rozloučit, když jsi stále dědo živ“, běží mi hlavou a slova o rozloučení mi nejdou vyslovit. A tak se neloučím. Jen s ním jsem, plně přítomná, přijímající vše co přichází a milující.
Po první bouři jsme měli cestu do Prahy a má úžasná žena mi chtěla dát krásný dárek k narozeninám. Aniž bych cokoliv tušil, jezdili jsme po Praze a zařizovali jednu věc za druhou. Náš odjezd z Prahy se natahoval a mně se nelíbila vidina návratu do prochladlého domu. Začal jsem být nervózní a nepříjemný. „Ještě jednu poslední zastávku“, naléhala Gabča. „Dobře, ale vážně potřebujeme jet!“ Gabča vyběhla do vysokého domu a docela dlouho se nevracela. Má nervozita stoupala, a tak jsme se vydali s dětmi za ní a „nachytali“ jsme jí při činu! 
Rozjímání, základní technika práce s GK a profilem – vědomé uvolnění se v konkrétním tématu, v našem podání probíhá v jediných klidných chvílích našeho dne. Ráno na toaletě. Často si přečteme jen část textu vztahujícího se k dané dráze nebo oblasti profilu, či konkrétnímu GK, ale pro nás je to ideální způsob. Velice hluboko jsem byl zasažen při čtení a rozjímání nad oblastí Jádra. Klíče na konci Venušiny sekvence a na začátku Perlové sekvence. Tam jsem se díky knihám opravdu dotkl svého posvátného zranění. Dopadla na mě tíha i krása mého osudu. Několikrát jsem se ze srdce rozplakal a následně rozesmál. Rozjímání nad Perlovou sekvencí a otevírání darů prosperity mě teprve čeká, ale vím, že GK jsou nedílnou součástí naší budoucnosti.
Hned se nabízela otázka, jak obrovskou moudrost, která se v GK a Zlaté cestě skrývá, využít při 
Hraji si s odevzdáváním se. V paměti mám ale přeci jenom vzpomínku na včerejší peklo. A taky mi došlo, že to nové příjemné David ovládá ze dne na den. Vyzvídám. David zmíní jen slovo nebo souvětí, které mě vytočí: „Cože? Tohle jste spolu řešili?“ Napadá mě, jestli jí to snad nedělal taky? Nedělal. Žasnu nad jeho otevřeností a mou lehkostí se nechat vytočit. David mi vše láskyplně vysvětluje a ujišťuje mě v tom, ať se doptávám, na co potřebuji. Vyzařuje z něj nadhled a klid. Milujeme se. Je to krásné, jemné, plynulé. Odevzdáváme se jeden druhému a cítíme vzájemnou lásku, blízkost a splynutí. Najednou přijde nával emocí. Potřebují ven. Dostávám prostor pro vyjádření a David mě vším láskyplně provází. Otevřelo se zranění z dětství. Je nám krásně a jsme vděčni za tento nádherný okamžik. Usínáme.
Tělo jsem měla rozvibrované a energie ve mně proudila. Stačilo jen pomyslet, propojit se se sebou a zaplavilo mě vzrušení, radost, hravost, živost a uvolnění. Vnímala jsem tu ohromnou vnitřní sílu, která vycházela z mé sexuality, z mé živočišnosti. Byla ohromující, nepřehlédnutelná, silně přitažlivá, mocná a nekonečná. Zářila jsem. Vnímal to jak muž, tak i děti. David mě za mou přirozenost obdaroval lahodnými dortíky. Všech pět se nás těšilo z lahodné chutě krému a čokolády. Po chvíli odešel David se synem pryč a zůstaly jsme jen my tři holky. Užíváme si společný čas. Všechny záříme, smějeme se a baštíme dortíky. Je nám nádherně a vnímáme vzájemnou blízkost, lásku a hravost. Vnímám, že jsem pro holky Královnou a ony jsou Princeznami.
Tomu druhému je pak dáme přečíst a případně se o nich bavíme dál v klidnějším duchu. Postup s vypsáním a následným čtením několikrát zopakujeme. David se důrazněji než dřív staví do role toho, kdo udává pravidla a občas utne mé vysvětlování. Večer máme příjemný a já Davidovu snahu přijímám. Něco ale zůstává nedořešené.
Najednou slyším, že každý vztah je založený na závislosti. Že dříve nebo později jeden z „partnerů“ „povolí“ a stane se závislým. Na přechodnou dobu ano, třeba v případě nemoci, to je jasné, ale trvale? Ta představa mi není příjemná a vlastní. Musím se s ní vyrovnat. S tímto konceptem, ale také souvisí druhá strana mince. Když je někdo závislý, měl by nechat tomu druhému prostor k vedení a následovat ho. Je něco takového, pro dnešní emancipovanou ženu a vlastně celou společnost založenou na „rovnosti“, vůbec přijatelné? Jako „hodný kluk“ jsem často přenechával Gabče vedení, i když se to tak nezdálo, ale pak mě samozřejmě vnitřně zraňovala její závislost a to vše vyplavalo v poslední době na povrch.
má charakter, úctu k životu a k všemu živému a má odvahu žít svůj sen. Miluji jej. A jsem vděčná i za to, že jsem a že jsem taková, jaká jsem. Jsme dvě krásné harmonické bytosti, které jsou silně spojeny hlubokými prožitky. Jsme schopni žít v lásce, v pravdě, v úctě i soucitu vůči druhému, s důvěrou v život a s pokorou přijímat to, co nám život přináší. Objevili jsme novou dimenzi vztahu a teď nás čeká jí prožít ve vší její kráse a pestrosti.
Dovolit si to nám dodá spoustu potřebné energie, která je jinak spotřebovávána na potlačování naší pravé podstaty. Důležité je naučit se sdělovat své niterné pocity a obavy co nejméně zraňujícím způsobem a přijímat sebe i partnera i se stíny. To často vyžaduje jisté odosobnění a nadhled. Přestože je proces bolestivý a náročný, je potřeba se mu odevzdat a důvěřovat. Pokud partnera skutečně milujeme, nezapomínejme mu ani v těžkých chvíli naši lásku připomínat a to nejlépe jeho jazyky lásky. Pro nás bylo také důležité vymezit si v rámci našeho vztahu pravomoci a odpovědnosti tak, aby odpovídaly našim podstatám.
Nepropadnout beznaději mi pomohl tanec s dětmi. Přišla radost z tance. Přišlo uvolnění a smíření. Byl to osvobozující pocit. Otevřel se můj nejhlubší strach a dostal reálnou podobu. Najednou to, co bylo celé partnerství uloženo pod pokličkou – obava z toho, že ode mě jednou můj muž odejde, vyplavala na povrch. Můj niterný strach, doposud zlehka bublající uvnitř mého já, nabyl obřích rozměrů a vytryskl. Konečně se TO vyřklo a já jsem se mohla potkat s vlastní reakcí. Má největší obava se pro mě stala realitou. Vnímám, že na mě dolehla karmická tíha v celé své opravdovosti. Téma nevěry a opuštění si řešila moje babička, máma a kdo ví, které další ženy před nimi.
Do vztahu jsme si samozřejmě také přinesli každý své vztahové vzorce a zvyky z našich rodin. Řekl bych, že dokud byla Gabča v „pohodě“, zdálo se, že vztah funguje „ideálně“ a naše životy plynuly v běžném duchu. Po narození dětí, ano dětí, hned první těhotenství nám totiž nadělilo dvojnásobně, začalo přituhovat a vše začalo drhnout. Opravdu jsem se snažil a kromě zaměstnání jsem zastal doma i ve vztahu práce jako málokterý muž. Čas pro sebe jsem mimo cestu do práce a z práce neměl. Domácnost přitom vypadala podle mých vzorců z domova tristně. Gabča byla unavená a moc často se nesmála. Život mi začal připadat prázdný a bezduchý. Říkal jsem si, to je ono? Takhle to má být? Začali jsme na vztahu i na sobě cíleně pracovat a věci se měnily.
Kotel jsem naložil a kvůli jeho obsluze si přece můžeme zavolat. Gabča také podotkla, že můžu zůstat pryč déle, abych si vyřešil, co potřebuji, protože čas strávený mimo rodinu a bez povinností měl být můj dárek k narozeninám, tak ať si ho dopřeji. Působila vyrovnaně a odhodlaně vše zvládnout. Na cestu jsem ještě dostal úkol: „Kup dětem sirup na odkašlání!“ Do té věty asi Gabča promítla všechny své emoce, protože jsem měl pocit, jako by na přivezení sirupu závisela budoucnost našeho vztahu. A tenhle pocit mě neopustil po celou dobu mého „výletu“.
A možná jste už také zjistili, že jinak vnímají, reagují a komunikují ženy a jinak muži. My jsme přes veškerou práci, kterou jsme na sobě v posledních letech vykonali, nebyli schopni situaci od počátku řešit s nadhledem a vědomě. Což připisujeme závažnosti tématu, které se s odstupem času nebojíme označit za osudové nebo karmické, předchozímu náročnému životnímu období a potřebě našich bytostí si vše odžít, abychom mohli jít dál. Prostor pro posun vztahu otevřelo podvědomí, které se v našem případě ozvalo vzpomínkou a úkolem, ve chvíli rozjímání. Jindy k nám podvědomí promlouvá ve snech, při meditaci nebo fyzickém cvičení. Pokud ve vztahu nebo životě obecně neprožíváme svou nejhlubší pravdu a uvnitř potom toužíme, je důležité jeho zprávu nezamést pod koberec a vydat se na cestu do neznáma.
