Náš druhý domácí porod očima muže
Jak jsme dospěli k rozhodnutí rodit doma? Jak jsem se na domácí porod připravoval? Jak vše probíhalo a co mě zaskočilo? Jaké byly první dny a jaké výzvy mohou být spojeny s šestinedělím? O tom a dalších tématech hovořím v tomhle videu.
Přeji příjemné sledování.
Líbí se vám příspěvek? Má podle vás smysl, aby podobné příspěvky vznikaly?
Můžete nás podpořit třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.
Děkujeme, Gabriela a David
Narážíme na zranění, vnímané křivdy, nefunkční vzorce chování, ale také na lásku, něhu a porozumění. Vracíme se k tělu, oslavujeme ducha, osvěžujeme duši, uvolňujeme emoce, harmonizujeme vztahy, to vše se záměrem, abychom našim dětem dopřáli to nejlepší. Vynořují se vzpomínky na ztráty blízkých osob, chování a výchovu našich rodičů, střety s autoritami diktujícími nám pohled na svět, ať už při předchozím porodu nebo opakovaně v průběhu života. Někdy se objeví nepřijetí vlastního těla, což je v tomto období zásadní, ale také běžné výzvy vztahů jako třeba to, kdo drží rodinný rozpočet. Někdy se otevřou i témata a emoce, která jako by nebyla z tohoto života, ale je třeba je v tomto životě a s tímto partnerem prožít. Někdo by je nazval karmickými pouty nebo vzorci kolektivního vědomí.
Každý kurz je jedinečný, hluboký jiným způsobem, ale vždy cítíme, že páry a případně jejich děti, které k nám přijedou podstupují úžasnou cestu směřující ke změně světa, ve kterém žijeme. Jsme vděční, za každý z nich. Naplňuje nás pozorovat zamilované nastávající rodiče, kteří si vzájemně projevují lásku a dopřávají ji i svému dítěti a to často dřív, než vůbec počnou. Je nám ctí být u toho a přispět svou trochou znalostí, zkušeností a vhledů na jejich společné cestě životem.
Nejdřív jsem hledal informace o svém „problému“ a spermatu. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že Oproti 50. létům minulého století došlo u mužů k výraznému snížení počtu spermií. Změnily se také referenční limity jednotlivých parametrů, které se u spermiogramu posuzují. V roce 1951 byla jako spodní hranice brána koncentrace 80 milionů spermií/ml, v roce 1964 se hranice snížila na polovinu. Od té doby následovalo opětovné snížení na 20 mil/ml a od roku 2010 je hranice na 15 mil/ml. To jsme to naším životní stylem dopracovali, co? A z tohoto počtu by měla být alespoň 4% spermií normálních. To jsou hodnoty, kterých bychom podle moderní medicíny měli při snaze počít dosahovat.
Už jste o sobě někdy pochybovali? Mně se to občas stane a s nastupujícím podzimem ten pocit letos nabral na síle. Snad proto jsem si vzpomněl na období, kdy jsem o sobě pochyboval možná nejvíc v životě. Čas, kdy jsme se s mojí úžasnou ženou rozhodli počít naše první dítě, a ono to … NEŠLO!
Zaujalo mě hlavně označení „angažovaný natěšený to be tatínek“. Z vlastní zkušenosti přece vím, že žádný učený z nebe nespadl, a stejně jako vše ostatní i masírovat je potřeba se naučit. A to může být pro partnery velká škola komunikace a vzájemného vnímání. Je třeba mluvit o intenzitě i druhu doteku a postupně společně vše vyladit. Ale je mi jasné, že dotyk není cesta pro každého.
V definici je zmíněno hlazení a mluvení na břicho, chození na vyšetření, studování knih a chození na workshopy.
Proč hladit břicho a mluvit na něj? Víme, že miminko vnímá, a proto je dotek i hlas forma komunikace s ním. Pokud je mužův dotek a obsah sdělení příjemný mamince, vznikají v jejím těle hormony a jim podobné látky (oxytocin, endorfiny apod.) a ty se dostávají k miminku. Miminko vnímá zdroj těchto pocitů, kterými je tatínek a tak si vytváří vztah s dítětem. O tom proč a jak masírovat v těhotenství maminku je např. víkendový prožitkový kurz 
Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.
Vnímal, poznal mě, sledoval mě pohledem a řekl slovo nebo dvě. Prostě žil a vnímal. Uhh. Spadl mi kámen ze srdce. Spatříme se pohledem, víme o sobě, dotýkáme se a já mám příležitost se s dědou opravdu rozloučit. „Jak se mám ale rozloučit, když jsi stále dědo živ“, běží mi hlavou a slova o rozloučení mi nejdou vyslovit. A tak se neloučím. Jen s ním jsem, plně přítomná, přijímající vše co přichází a milující.
