Už jste o sobě někdy pochybovali? Mně se to občas stane a s nastupujícím podzimem ten pocit letos nabral na síle. Snad proto jsem si vzpomněl na období, kdy jsem o sobě pochyboval možná nejvíc v životě. Čas, kdy jsme se s mojí úžasnou ženou rozhodli počít naše první dítě, a ono to … NEŠLO!
Nejdřív to bylo docela fajn. Milovali jsme se bez kondomů, kdy se nám chtělo a já jsem si to po několika letech s povinnou „čepičkou“ užíval. Hormonální antikoncepci jsem Gabče rozmluvil hned v začátcích našeho vztahu. Když se nám, ale po několik cyklů neobjevoval na těhotenském testu kýžený výsledek, začínala narůstat nervozita.
Zanedlouho přišla křeč
Začali jsme se milovat plánovaně. A z našeho milování se postupně vytrácela radost a střídala ji jakási křeč. Začala se objevovat otázka proč to nejde. Kde nebo v kom je chyba? Žijeme zdravě. Hýbeme se, jíme pestře a relativně kvalitně, tak proč se nám nedaří počít? Jsme neplodní?
Necháme se vyšetřit
Asi po roce marného snažení jsme byli gynekologem posláni do centra asistované reprodukce. Chtěli jsme zjistit v čem je zádrhel.
Oběma nám odebrali krev a mě po delší době čekalo honění a první stříkání do kelímku :-D. Celá tahle procedura byla zvláštní, až doteď jsem masturboval jen když jsem chtěl, nikdy ne jen tak na povel, ale podařilo se. Následovalo čekání na výsledky všech odběrů a konzultace s lékařkou.
Výsledek?
„Pane, vy máte nepohyblivé a deformované spermie a paní, vy máte nepravidelnou ovulaci, kvůli zvýšené hladině prolaktinu. Ale nebojte, není to nic vážného. Vám dáme lék na úpravu hormonů a manželovo sperma odstředíme a pak Vám zdravé spermie zavedeme. Těhotní můžete být už v dalším cyklu.“ Tohle na nás vyhrkla lékařka. Gabče dala do ruky recept, řekla nám ať si Gabča dojde za nějakou dobu na kontrolní odběr a objedná se na další konzultaci. Byli jsme v šoku. V jednom souvětí jsme se dozvěděli, že selháváme jako žena i muž, ale že si s tím moderní medicína hravě poradí.
Moc víc nám paní doktorka k výsledkům neřekla. Moje interpretace spermiogramu (viz obrázek) bez zjištění dalších informací byla asi taková. Jen 2% mých spermií jsou normální a ani ne polovina z nich je schopná se hýbat… SAKRA.
Můžeme si za to sami?
Byli jsme zaskočení. Žili jsme podle obecných doporučení zdravě. Sportovali jsme, nekouřili, téměř abstinovali, milovali jsme se, tak proč bychom neměli počít přirozeně. Odstřeďovat vlastní sperma, aby se z něj vybralo pár vhodných adeptů na oplodnění Gabčina vajíčka, mi přišlo podivné, zahanbující. Připadal jsem si neschopný. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím hůř jsem se cítil. Byl to pocit méněcennosti a prázdnoty, pocit neschopnosti naplnit základní biologickou funkci. Ten pocit mě i v tehdejším hektičtějším životním stylu dokázal přibrzdit natolik, abych se začal o svůj problém zajímat.
Trochu štěstí bylo, že jsme na tom oba podobně. „Vina“ byť ve skutečnosti fiktivní, početí je vždy záležitostí obou partnerů, nepadla jen na jednoho z nás. Uklidnilo nás, že nemáme žádný neřešitelný problém, takže jsme si ho asi způsobili sami… To bylo nejdůležitější uvědomění, které ke mně, k nám, skrze tuto zkušenost přišlo.
Jak jsme se k němu postavili a co jsme udělali pro to, abychom dali přirozenému početí šanci, se dozvíte v dalším článku.
Čekání si můžete zpříjemnit třeba jiným příspěvkem nebo prohlédnutím galerie.
Aby vám neuniklo pokračování, přihlaste se k odběru našeho obšťastníku.