fbpx
Porod

Náš druhý domácí porod očima muže

Náš druhý domácí porod očima muže

Jak jsme dospěli k rozhodnutí rodit doma? Jak jsem se na domácí porod připravoval? Jak vše probíhalo a co mě zaskočilo? Jaké byly první dny a jaké výzvy mohou být spojeny s šestinedělím? O tom a dalších tématech hovořím v tomhle videu.

Přeji příjemné sledování.

Líbí se vám příspěvek? Má podle vás smysl, aby podobné příspěvky vznikaly? 
Můžete nás podpořit třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Porod

Proč mají někteří porodníci potřebu strašit?

Proč mají někteří porodníci stále potřebu strašit?

V tomhle videu se zmiňuji o naší zkušenosti z návštěvy námi zvolené porodnice, při které mě překvapila přetrvávající potřeba některých porodníků strašit a používat k tomu nepravdivé údaje. Bylo to pro mě o to překvapivější, protože se jednalo o jednu ze vstřícnějších porodnic v okolí Prahy. To se sice potvrdilo při setkání s vedoucí porodního sálu, ale jakási pachuť tam zůstala.

Měli jsme také tu čest zúčastnit se Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství

Přeji příjemný poslech.

Líbí se vám příspěvek? Má podle vás smysl, aby podobné příspěvky vznikaly? 
Můžete nás podpořit třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Početí

Střípky z kurzů

Po každém kurzu zažíváme pocity naplnění, radosti, ale i únavy po dobře vykonané práci. Rádi bychom z jeho průběhu něco sdíleli, ale nakonec převládne pocit, že stojí za to zachovat důvěrnost prožitků s ním spojených. Na našich kurzech zaměřených na vědomý přístup ke vztahu – Poznáváme se, k početí – Počínáme, k těhotenství – Jsme těhotní a k porodu – Rodíme se totiž přímo dotýkáme života. Jeho nejjemnější esence. Každý z nás se do tohoto světa narodil a s tím, jak začínáme vědomě uvažovat o zplození života nového, procházíme zpětně svým životem a prožíváme a čistíme vše, co nám neslouží a co nechceme předávat dětem, které do tohoto světa přijdou naším prostřednictvím. Narážíme na zranění, vnímané křivdy, nefunkční vzorce chování, ale také na lásku, něhu a porozumění. Vracíme se k tělu, oslavujeme ducha, osvěžujeme duši, uvolňujeme emoce, harmonizujeme vztahy, to vše se záměrem, abychom našim dětem dopřáli to nejlepší. Vynořují se vzpomínky na ztráty blízkých osob, chování a výchovu našich rodičů, střety s autoritami diktujícími nám pohled na svět, ať už při předchozím porodu nebo opakovaně v průběhu života. Někdy se objeví nepřijetí vlastního těla, což je v tomto období zásadní, ale také běžné výzvy vztahů jako třeba to, kdo drží rodinný rozpočet. Někdy se otevřou i témata a emoce, která jako by nebyla z tohoto života, ale je třeba je v tomto životě a s tímto partnerem prožít. Někdo by je nazval karmickými pouty nebo vzorci kolektivního vědomí.

Úžasná cesta

Každý kurz je jedinečný, hluboký jiným způsobem, ale vždy cítíme, že páry a případně jejich děti, které k nám přijedou podstupují úžasnou cestu směřující ke změně světa, ve kterém žijeme. Jsme vděční, za každý z nich. Naplňuje nás pozorovat zamilované nastávající rodiče, kteří si vzájemně projevují lásku a dopřávají ji i svému dítěti a to často dřív, než vůbec počnou. Je nám ctí být u toho a přispět svou trochou znalostí, zkušeností a vhledů na jejich společné cestě životem.

Děkujeme, že můžeme být u toho!

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Početí

Jsem vůbec chlap?… jakého zlepšení je možné dosáhnout?

Předchozí článek jsem uzavíral důležitým uvědoměním, že náš problém jsme si pravděpodobně způsobili sami, a proto bychom si mohli také sami pomoci. Vyšetření pro nás v té době bylo důležité, abychom mohli pojmenovat příčinu, ale lékařskou péči jsme si představovali trochu jinak.

Další dvě uvědomění, která přišla s větším časovým odstupem a prací s dalšími páry jsou: „Když se něco dlouho nedaří, vzniká tím prostor uvědomit si, jestli to, o co snažíte (v tomto případě počít dítě), také opravdu chcete.“ Rozhodně ho využijte! A prověřte svou připravenost a svá přání. Další uvědomění bych shrnul do slov: „A když to chceš a stejně se ti to nedaří, je potřeba něco změnit.“

Já za sebe mohu říct, že jsem tehdy uchopil víc změnu než skutečné procítění svojí životní situace a touhy počít dítě. A osud mi to jasně ukázal, ale o tom někdy příště.

Zastavení se v „honbě“ za dítětem na základě výsledků našich vyšetření nás přivedlo k hledání informací, které jsme na konzultaci nedostali.

Mužská plodnost?

Nejdřív jsem hledal informace o svém „problému“ a spermatu. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že Oproti 50. létům minulého století došlo u mužů k výraznému snížení počtu spermií. Změnily se také referenční limity jednotlivých parametrů, které se u spermiogramu posuzují. V roce 1951 byla jako spodní hranice brána koncentrace 80 milionů spermií/ml, v roce 1964 se hranice snížila na polovinu. Od té doby následovalo opětovné snížení na 20 mil/ml a od roku 2010 je hranice na 15 mil/ml. To jsme to naším životní stylem dopracovali, co? A z tohoto počtu by měla být alespoň 4% spermií normálních. To jsou hodnoty, kterých bychom podle moderní medicíny měli při snaze počít dosahovat.

Jestli si vzpomeneš, moje hodnoty byly 102 mil/ml, na dnešní poměry výrazně nadprůměrná koncentrace, a 2% spermií normálního tvaru. To mi trochu zvedlo náladu. Čistě matematicky byl celkový počet mých zdravých spermií 2,04 mil./ml nad dnešní normou, která je 600 tis./ml (4% z 15 mil.). Tvoje hodnoty mohou být jiné, ale v podstatě na tom nezáleží. To důležité totiž teprve přijde.

V čem mohl být problém?

Když jsem zjistil, že spermie se vyvíjí 74 dnů a její vývoj je výrazně ovlivněn prostředím. Zejména okolní teplotou, začalo mi svítat. V té době jsem jezdil téměř denně do práce na kole. Občas jsem zašel do sauny a dopřál si teplou koupel. Nosil jsem spodní prádlo a kalhoty běžného střihu, ve kterých jsem seděl 8 hodin na kancelářské židli. Také jsme pili pražskou chlorovanou vodu. To byly asi největší „prohřešky“, které jsem na svém životním stylu shledal.

Na základě výsledků spermiogramu a mých zjištění bylo mým cílem vylepšit kvalitu, ne koncentraci spermií. Proto jsem se rozhodl podpořit vlastní plodnost omezením jízdy na kole, vynecháním sauny a teplých koupelí, zahozením spodního prádla. Navíc jsem si varlata občas ochladil studenou vodou a koupil jsem filtr na odstranění chloru z kohoutkové vody.

Čeho je možné dosáhnout?

Co se stalo za pouhých 47 dní? Nastala pro mě téměř neuvěřitelná změna. Najednou jsem měl 8% spermií normálního tvaru, což je při jejich koncentraci 85 mil/ml celkem 6,8 mil/ml zdravých spermií. Nárůst o 233%. Zásadně se zlepšila i jejich pohyblivost: 34% progresivních rychlých a 30% progresivních pomalých spermií. Dá se říct, že mé sperma se uzdravilo. Vím, že výrazného zlepšení může, možná za delší čas, dosáhnout každý muž.

Dospěl jsem k tomu zkoumáním všech možných aspektů plodnosti a života vůbec od výživy a pohyb přes emoce, vztahovou dynamiku a jejich uplatňováním v praxi. Poznatky epigenetiky ukazují, že naše prostředí a to, jak ho vnímáme naprosto zásadně ovlivňuje náš život a zdraví. Geny vůbec nejsou tak neměnné, jak nám a bohužel i lékařům ve škole tvrdili. A zásadní změny v genetické informaci člověka, byly pozorovány už po 8 hodinové meditaci.

Takže jestli se zrovna necítíš nebo ti vyšel špatně spermiogram, nevěš hlavu, dá se s tím rozhodně pracovat a samozřejmě prací na sobě zlepšuješ i výbavu, kterou předáš svému dítěti.

Jak jsem psal už v minulém článku. Početí se vždy týká obou partnerů a zapomenout rozhodně nejde ani na přicházející duši. Proto se při naší práci snažíme pracovat s vámi oběma, ať už na kurzu Počínáme, v rámci online programu Harmonizace života nejen před početím nebo v rámci individuálních konzultací.

O tom čím si prošla Gabča a kam nás naše rozhodnutí počít dítě dovedlo, zase v dalších článcích.

Početí

Jsem vůbec chlap? aneb když se nedaří počít

Už jste o sobě někdy pochybovali? Mně se to občas stane a s nastupujícím podzimem ten pocit letos nabral na síle. Snad proto jsem si vzpomněl na období, kdy jsem o sobě pochyboval možná nejvíc v životě. Čas, kdy jsme se s mojí úžasnou ženou rozhodli počít naše první dítě, a ono to … NEŠLO!

Nejdřív to bylo docela fajn. Milovali jsme se bez kondomů, kdy se nám chtělo a já jsem si to po několika letech s povinnou „čepičkou“ užíval. Hormonální antikoncepci jsem Gabče rozmluvil hned v začátcích našeho vztahu. Když se nám, ale po několik cyklů neobjevoval na těhotenském testu kýžený výsledek, začínala narůstat nervozita.

Zanedlouho přišla křeč

Začali jsme se milovat plánovaně. A z našeho milování se postupně vytrácela radost a střídala ji jakási křeč. Začala se objevovat otázka proč to nejde. Kde nebo v kom je chyba? Žijeme zdravě. Hýbeme se, jíme pestře a relativně kvalitně, tak proč se nám nedaří počít? Jsme neplodní?

Necháme se vyšetřit

Asi po roce marného snažení jsme byli gynekologem posláni do centra asistované reprodukce. Chtěli jsme zjistit v čem je zádrhel.

Oběma nám odebrali krev a mě po delší době čekalo honění a první stříkání do kelímku :-D. Celá tahle procedura byla zvláštní, až doteď jsem masturboval jen když jsem chtěl, nikdy ne jen tak na povel, ale podařilo se. Následovalo čekání na výsledky všech odběrů a konzultace s lékařkou.

Výsledek?

„Pane, vy máte nepohyblivé a deformované spermie a paní, vy máte nepravidelnou ovulaci, kvůli zvýšené hladině prolaktinu. Ale nebojte, není to nic vážného. Vám dáme lék na úpravu hormonů a manželovo sperma odstředíme a pak Vám zdravé spermie zavedeme. Těhotní můžete být už v dalším cyklu.“ Tohle na nás vyhrkla lékařka. Gabče dala do ruky recept, řekla nám ať si Gabča dojde za nějakou dobu na kontrolní odběr a objedná se na další konzultaci. Byli jsme v šoku. V jednom souvětí jsme se dozvěděli, že selháváme jako žena i muž, ale že si s tím moderní medicína hravě poradí.

Moc víc nám paní doktorka k výsledkům neřekla. Moje interpretace spermiogramu (viz obrázek) bez zjištění dalších informací byla asi taková. Jen 2% mých spermií jsou normální a ani ne polovina z nich je schopná se hýbat… SAKRA.

Můžeme si za to sami?

Byli jsme zaskočení. Žili jsme podle obecných doporučení zdravě. Sportovali jsme, nekouřili, téměř abstinovali, milovali jsme se, tak proč bychom neměli počít přirozeně. Odstřeďovat vlastní sperma, aby se z něj vybralo pár vhodných adeptů na oplodnění Gabčina vajíčka, mi přišlo podivné, zahanbující. Připadal jsem si neschopný. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím hůř jsem se cítil. Byl to pocit méněcennosti a prázdnoty, pocit neschopnosti naplnit základní biologickou funkci. Ten pocit mě i v tehdejším hektičtějším životním stylu dokázal přibrzdit natolik, abych se začal o svůj problém zajímat.

Trochu štěstí bylo, že jsme na tom oba podobně. „Vina“ byť ve skutečnosti fiktivní, početí je vždy záležitostí obou partnerů, nepadla jen na jednoho z nás. Uklidnilo nás, že nemáme žádný neřešitelný problém, takže jsme si ho asi způsobili sami… To bylo nejdůležitější uvědomění, které ke mně, k nám, skrze tuto zkušenost přišlo.

Jak jsme se k němu postavili a co jsme udělali pro to, abychom dali přirozenému početí šanci, se dozvíte v dalším článku.

Čekání si můžete zpříjemnit třeba jiným příspěvkem nebo prohlédnutím galerie.

Aby vám neuniklo pokračování, přihlaste se k odběru našeho obšťastníku.

Těhotenství

Angažovaný natěšený to be tatínek

Nedávno jsem v jedné diskusi nabízel těhotné ženě poptávající těhotenskou masáž možnost, že na kurzu nebo v rámci konzultací naučíme jejího muže se o ní po této stránce postarat. Z celé diskuse vybírám to, co mě přimělo k zamyšlení a napsání článku. Odpověď na mou nabídku zněla nějak takhle:

„Děkuji, ale partner na tohle není, promasíruje mi záda jen když to jinak nejde a většinou to dost bolí, masíruje silou. On není takový ten angažovaný natěšený to be tatínek.“

Zaujalo mě hlavně označení „angažovaný natěšený to be tatínek“. Z vlastní zkušenosti přece vím, že žádný učený z nebe nespadl, a stejně jako vše ostatní i masírovat je potřeba se naučit. A to může být pro partnery velká škola komunikace a vzájemného vnímání. Je třeba mluvit o intenzitě i druhu doteku a postupně společně vše vyladit. Ale je mi jasné, že dotyk není cesta pro každého.

Vrátím se tedy zpátky k tomu ANTB tatínkovi. Nevěděl jsem, co si pod tím pojmem představit. Navíc jsem v tom označení vnímal hanlivý nádech a to mě zaujalo. Ptal jsem se tedy dál a trochu jsem si rozšířil obzory.

Definice

ANTB tatínek je hladič a mluvič na břicho, který chodí na ultrazvuková vyšetření, aby miminko viděl, řeší, co žena jí, co dělá atd. s ohledem na dítě. Má načtené články, knihy a chce chodit dobrovolně na workshopy.

„Kruci, většinu z toho jsem dělal, co je na tom špatného?“

Jak je to v naší společnosti běžné?

Většina českých mužů se svými ženami na těhotenská vyšetření nechodí a o ženu a dítě se až do porodu příliš nezajímají a nestarají. To je považováno za normu a jiný přístup je často vnímán jako divný. Je to pravděpodobně dáno dříve šířenými informacemi a to i ze strany lékařů, že dítě v děloze v podstatě nevnímá a není tak důležité, co se kolem něj děje. Navíc péče o děti a záležitosti týkající se těhotenství a porodu byly považovány za ženské. Zaběhlé zvyklosti se těžko mění a to i přesto, že nemají žádné reálné opodstatnění a máme k dispozici informace dokládající pravý opak.

„Dokud se mimčo nenarodí, tak ho prostě neřeší.“

Co a proč by měl tatínek dělat a co naopak není třeba dělat?

V definici je zmíněno hlazení a mluvení na břicho, chození na vyšetření, studování knih a chození na workshopy.

Zásadní je si uvědomit dvě věci. První je, že miminko vnímá už v děloze řadu podnětů, které se mu ukládají do paměti a s blížícím se porodem jejich množství narůstá. Poutavě a přitom vědecky podloženě o tom píše psycholog David Chamberlain. Těla maminky a miminka jsou neustále spojena prostřednictvím placenty. To mimo jiné znamená, že miminko prožívá vše s maminkou a od toho by se mělo odvíjet vše ostatní.

Ať bude tatínek dělat cokoliv mějme na paměti, že miminko to vnímá a vnímá i pocity maminky.

Ať bude tatínek i maminka dělat cokoliv měli by vědět, proč to dělají. Kolik energie tomu věnují a co jim to přinese. Pokud cokoliv děláme automaticky nebo proto, že se to tak dělá, je třeba být na pozoru.

Když jdu k lékaři na vyšetření, chci vědět co bude zjišťovat a co je možné na základě výsledků udělat a případně řešit. Pokud žena cítí, že přítomnost jejího muže pro ni bude přínosem, stojí jeho přítomnost za to. Na ultrazvukovém vyšetření pro nás nebylo důležité zjištění pohlaví a pro mě ani to, abych viděl obraz miminka, naopak nás ve 30. týdnu těhotenství zajímala poloha placenty. Vynechali jsme i genetická vyšetření. Proč? Položili jsme si otázku k čemu nám bude znát pohlaví miminka nebo to, když budeme vědět, že naše miminko má nějakou pravděpodobnost na genetickou vadu a jak je možné dál s těmito informacemi pracovat

Předpokládám také, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a pokud nemá jednoznačné vnitřní vedení, potřebuje získat informace. K tomu slouží knihy a workshopy. Na druhou stranu jde v případě těhotenství zejména o ženu a její tělo. Jako milující a respektující partner bych se měl vzdělávat a mohu svou ženu inspirovat, ale konečné rozhodnutí je vždy na ní.

Komunikace s miminkem

Proč hladit břicho a mluvit na něj? Víme, že miminko vnímá, a proto je dotek i hlas forma komunikace s ním. Pokud je mužův dotek a obsah sdělení příjemný mamince, vznikají v jejím těle hormony a jim podobné látky (oxytocin, endorfiny apod.) a ty se dostávají k miminku. Miminko vnímá zdroj těchto pocitů, kterými je tatínek a tak si vytváří vztah s dítětem. O tom proč a jak masírovat v těhotenství maminku je např. víkendový prožitkový kurz Jsme těhotní. Důvodů k tomu najít si na maminku a miminko čas je opravdu hodně.

Vědomý přístup k rodičovství

Pokud máme nějaký názor, je vždy dobré podívat se na něj s odstupem a bez emocí. Můžeme tak zjistit odkud se vzal a na čem je založený. V tom spočívá vědomý přístup k životu a rodičovství, který se snažíme v rámci našich aktivit předávat. Neexistuje jedna správná cesta pro všechny a ani pro všechna těhotenství a děti jednoho páru. Život je cesta a neustálý rozvoj. 

Rád si rozšiřuji vnímání světa zkoumáním jiných kultur. Je jedno jestli těch, které považujeme za „civilizované“, nebo těch domorodých. Rozdílnosti ukazují, že existuje více možných cest. Je zajímavé se také podívat na prostředí, hodnoty a cíle dané společnosti, které často rozdílnosti vysvětlí.  Zároveň lze většinou vypozorovat i nějakou shodu nebo podobnost a tam hledám podstatu.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly? 

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci, doporučíte nás někomu z vašeho okolí nebo nejsou-li pro vás témata aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat příspěvek.

Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.
Život

Poslední Mohykán

Nevím, kdy naposledy vydechl. Jestli před hodinou nebo pěti. Brzký telefonát od táty byl předzvěstí toho, co viselo týden ve vzduchu. Umřel mi dědeček.

Stárnutí

V posledních třech měsících se děda začal svévolně počůrávat a pokakávat. To byla jediná nepříjemná věc, která ne něj házela nádech něčeho nečistého. Jinak byl bystrý, milý, došel se do kuchyně naobědvat, přišel si k plotu popovídat. Nicméně už bylo patrné, že letošní léto nezahájí plaveckou sezónu v bazénu a že se k nám do domečku nepodívá. S postupujícími týdny okem nepostřehnuté proměny přicházely. Třeba si už nesedal k počítači. „Už jej nezapínám, řekl“. Nesedával si ani venku na terásku a neslunil se na sluníčku. Nerozesadil si maliny, nejel si nakoupit. Přesto, když jsme se viděli nebo jsme spolu telefonovali, vždy byl bystrý, radostný a byl prvním gratulantem co se narozenin a svátků týče. O sobě mluvit nechtěl. Byl smutný z toho, že pomalu přestává ovládat své tělo, že je nemocný, má bolesti a že nemá kolem sebe tak často nejbližší, jak by si přál. Možná je to celý rok, co říkal, že chce umřít a že stojí za prd, jak mu tělo neslouží. Nikdy si ale nenaříkal příliš nahlas. To nebyl dědův styl. Přestože měl rakovinu prostaty a silné bolesti, nikdy si nevzal žádný lék. Byl to držák. Letos v létě by mu bylo krásných 89 let.

Dědovo stárnutí mě vrátilo po několika letech zase k zamyšlení se nad smrtí a nad tím, jak bych chtěla, aby proběhl můj obřad loučení. Vedlo mě k úvahám, jak to má asi děda? Co je pravdy na jeho sdělení, že chce umřít? A je-li to opravdu jeho niterné přání, jak mu pomoci jej vyplnit?   

Proměna ze dne na den

Žijeme daleko od rodiny. Bohudík, bohužel. Vše má své pro a proti. Plánuji přijet do Prahy za rodinou v čase mých narozenin, abychom všichni po delší době strávili pár dní společně. Děda se ale najednou proměnil ze dne na den. Jeden den chodil a povídal a den na to leží v posteli a příliš nekomunikuje. Ve vzduchu visí tedy i otázka, jak dlouho bude děda ještě mezi námi pozemšťany, a tak mi plánování dne odjezdu nikterak nejde. Doma je neustále co dělat, práci v Praze máme naplánovanou za 14 dní, kojím, mí rodiče chtějí být s vnoučaty. Kdy mám odjet? Jak dlouho zůstanu? Co všechno potřebuji zabalit? Mohu odjet až zítra nebo bude už pozdě a nestihnu si s dědou nic říci? Několikrát za den, den co den, telefonuji s rodiči a ptám se, jak je děda na tom a zda se u něj něco nezhoršilo. Přemýšlím, co dědovi řeknu, až se shledáme a tak při jedné z procházek se vypovídám ze všeho, co dědovi sdělit chci. Vnímám to tak, že kdyby teď děda odešel z čistajasna, rozloučila jsem se s ním alespoň na dálku. Že alespoň havran k němu donese mé sdělení a má pozornost jej pohladí po duši.

Děda pomalu odchází a já s ním trávím poslední dny jeho života

Věci se poskládaly tak, že odjíždím s dětmi do Prahy. Rodiče nám nabídli, že stráví čas s holkami do doby naší plánované cesty do Prahy. Najednou ke mně přišel impulz jasného plánu, a tak jsem zabalila vše potřebné a vyjely jsme.

Mile mě překvapilo, že jsem při setkání nevnímala dědu jako umírajícího. Nebyla jsem ze setkání zaskočená. Ano, bylo zřejmé, že proměna je obrovská od poslední návštěvy, ale měla jsem z dědy radost. Vnímal, poznal mě, sledoval mě pohledem a řekl slovo nebo dvě. Prostě žil a vnímal. Uhh. Spadl mi kámen ze srdce. Spatříme se pohledem, víme o sobě, dotýkáme se a já mám příležitost se s dědou opravdu rozloučit. „Jak se mám ale rozloučit, když jsi stále dědo živ“, běží mi hlavou a slova o rozloučení mi nejdou vyslovit. A tak se neloučím. Jen s ním jsem, plně přítomná, přijímající vše co přichází a milující.

Několikrát za den za dědou zajdu. Pozdravím ho, sednu si k němu, hladím jeho ruku a čelo. To, co v tu chvíli chci sdělit, je, že jsem s ním, že jej mám ráda, že je báječný a statečný. Jsem zde vlastně proto, aby věděl, že ho mám ráda, pomohla jsem s péčí o něj a rozpustila jeho nepohodlí, strach, stud, co já vím. Vnitřně cítím, že bych mohla u dědy sedět celé dny. Je mi vedle něj dobře. Ale tři děti, mé unavené tělo a určité představy a plány mě zaměstnávají i jinými činnostmi. Pár dní je děda na tom stejně a události se odehrály tak, že chci na pár dní odjet s jedním dítkem k nám domů. Potřebuji prostor, odpočinek, a tak za pár hodin odjedu s Kájou za Davidem do domečku.

Loučení

Jdu zase za dědou a hlavou mi probleskne myšlenka, jestli je to poslední shledání nebo bude ještě nějaké. Beru s sebou Kájíka. Děda ho má moc rád a vím, že mu udělá radost na něj pohledět. Kája mi vydrží sedět na klíně jen krátkou chvíli, koukne na dědu a utíká si ven hrát. Povídám dědovi, že na pár dní odjíždím zalít si zahrádku, něco si natrhat, odpočinout si a že za pár dní přijedu, na mé narozeniny. Hladím jej ve vlasech, držím za ruku, hledím mu do očí, říkám mu, že jej mám ráda, že je statečný a pláču. Nikdo z nás neví kdy. Nechci, neumím předpovídat smrt, a tak se loučím s tím, že se těším někdy a někde na viděnou. Děda vnímá. Určitě by mi řekl: „Ale jdi ty, nebreč mi tady. Už jsem starý, netruchli pro mě, to je život. Ať už umřu a mám to za sebou“. Ale nemůže to říci, nejde mu to. Jen pokývá občas hlavou, podívá se na mě a řekne jo. Přeci jenom skrze chrapot řekl, co mu přišlo důležité: „Ať se vám daří!“ Pokývám hlavou, pláču a s vděčností za společné okamžiky odcházím. Rozloučili jsme se a já odjíždím s Kájou domů. Děda nám v našich aktivitách fandil a byl rád, že skrze nás ožívají zvyklosti jeho generace.

Odcházím

Dnes za jasné noci se hodinové ručičky zastavily, srdce přestalo tlouci a tělo zchladlo. Rozhodl se odejít. Děda umřel den před mými narozeninami, den před naší cestou do Prahy. Odešel a s sebou si odnesl i jedno velké rodinné tajemství.

Bolestná zpráva mě zasáhla. Odešel člověk, kterého mám moc ráda a kterému jsem za nesčetně věcí vděčná. Odcházím se s úmrtím dědy vypořádat do přilehlých luk. S vnitřní rozmluvou, potřebným časem a v harmonii s živly přírody přichází smíření. Kráčím po luční cestičce zpátky domů a zpívám píseň:

„There comes a time when we heed a certain call
(Přichází čas, ve kterém si všimneme určitého volání)

When the world must come together as one
(Kdy svět musí spolupracovat jako celek)

There are people dying
(Tady umírají lidé)

and its time to lend a hand to life….
(Je čas propůjčit ruku životu…)“

Zaplavil mě vnitřní klid, i když rána je stále bolestivá. Jsem vděčná, že nás život připravil pozvolna na odchod dědečka, že zemřel ve své posteli, v blízkosti a péči svých nejmilejších. Kolo života se pootočilo o jedno políčko.

Mám tě ráda dědečku, děkuji ti za vše a těším se zase někdy na setkání. Sklápím víko od počítače a unavená se nechávám unášet životem dál.  

S láskou a úctou k přirozeným procesům našich těl, Gabriela a David Kovářovi

Líbí se vám článek? Sdílejte ho! Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly? 

Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzůobjednat se na konzultaci, doporučíte nás někomu z vašeho okolí nebo nejsou-li pro vás témata aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Život

Rovnováha v životě muže – táty

Tenhle článek najdete na blogu našeho kamaráda Tomáše Hovorky

Když mi dal Tomáš možnost přispět do jeho blogu, který je podle mě dost vtipný, ale přitom hluboký, byla to docela výzva. Přeci jen článek na téma vědomého přístupu k rodičovství z pohledu přípravy na početí, společného prožívání těhotenství nebo přirozeného a třeba i domácího porodu se mi tam moc nehodil. Když už jsem to chtěl téměř odmítnout přišla inspirace v podobě textového zpracování tématu webináře, který jsem vedl v rámci online festivalu Světový týden respektu k porodu a proběhne i na živo na podzim na stejném festivalu v netradičním termínu.

Článek si můžete přečíst tady.

A kdybyste chtěli na tématu rovnováhy nebo harmonie ve svém životě pracovat osobně, ozvěte se nebo využijte náš online program.

Líbí se vám video? Má podle vás smysl, aby podobná videa vznikala?
Podpořit jejich vznik můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednáte se na konzultaci nebo není-li pro vás jejich téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Nevědomé programování nejen v pohádkách

Proč se zabývat nevědomými programy?

Ony zkrátka ovlivňují 95% dění v našem životě. Skrze jejich filtr mimo jiné vnímáme realitu našeho života a dokud si je neuvědomujeme můžeme mít pocit, že náš život ovládá někdo jiný. Zatímco, když si je začneme uvědomovat, dění v našem životě získá objasnění. Rázem máme možnost vzít vlastní život do vlastních rukou.

A když bez náležité pozornosti čteme, posloucháme nebo sledujeme příběhy, seriály filmy nebo i zprávy do našeho nevědomí se dostávají nové programy nebo se utvrzují ty původní.

Jaké nevědomé programy si s sebou neseme? Odpověď najdeme ve svém životě a v něm se opakujících vzorcích.

Líbí se vám video? Má podle vás smysl, aby podobná videa vznikala?
Podpořit jejich vznik můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednáte se na konzultaci nebo není-li pro vás jejich téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David

Život

Veselé Velikonoce viru navzdory

Kde se vzal nápad video natočit a jak vznikalo?

Už řadu let si Velikonoce zpestřujeme vlastnoručně upletenou pomlázkou, doma udělaným mazancem a postupně s tím, jak nám rostou děti, přidáváme i další tradiční činnosti. Letos to mělo být všechno jinak, bez koledy a návštěv.

Poprvé se nám ale také podařilo získat na pomlázku opravdu dlouhé pruty. Dřív to nebylo nijak důležité a tak, když jsem vyrážel na proutí bylo už rozebrané šlo mi spíš o symboliku. Letos jsem vše opět nechal na poslední chvíli, ale našel jsem pořádné pruty a v pondělí ráno, když jsem pomlázku dopletl, napadlo mě, že je vlastně karanténní (splňující požadavek na bezpečnou vzdálenost). Pak se objevilo ještě pár rekvizit a nápad na video byl na světě. Žádné velké přípravy ani nacvičování a všechny nás to bavilo 🙂

Líbí se vám článek? Má podle vás smysl, aby podobné články vznikaly a aby se k tématům vztahu, těhotenství, porodu a rodičovství vyjadřovali ženy i muži, oba partneři? Podle nás ano a toto téma vnímáme jako své životní poslání. Přináší to s sebou celou řadu výzev mimo jiné i existenčních. Chceme, aby zkušenosti a informace, které přinášíme, byly co nejdostupnější a přitom potřebujeme uživit sebe i naše tři děti. Navíc oblast péče o těhotné ženy lze označit za tržně pokřivenou, protože se jí mimo zdravotnictví snad nikdy nevěnují oba partneři a tak podstatnější část příjmů rodiny je vytvářena jinde.
Podpořit nás můžete třeba tím, že přijdete na některou z našich přednášek nebo některý z kurzů, objednat se na konzultaci nebo není-li pro vás toto téma aktuální a přesto byste nás rádi podpořili. Můžete nám poslat jednorázový nebo pravidelný příspěvek na účet číslo 670100-2208111307/6210.

Děkujeme, Gabriela a David